Zúčtování s králi: Zhanobení hrobů francouzských panovníků

Jednalo se o v historii velmi neobvyklou a nevídanou událost, a to nejen pro Francii. Dříve nejmocnější muži a ženy mocného evropského státu byli nyní postupně vytažení z hrobů a ponecháni napospas davu, který využil příležitost k všemožnému zesměšňování. Něco podobného se rozhodně nestávalo příliš často ve většině evropských států.

V ony srpnové dny roku 1793 započala destrukce několikasetletého dědictví francouzské monarchie. Nelze přehlédnout ani velkou uměleckou hodnotu, kterou hroby a další zařízení baziliky dozajista měly. Většina tohoto vybavení měla zanedlouho zmizet ze světa i pamětí lidí. Podobný osud však nemilosrdně postihl většinu hrobů, památek, budov i předmětů rozesetých po celé Francii.

Saint-Denis

Nyní se ale vydejme na začátek celého příběhu. Nečekaně ne do míst, kde právě kladiva odlamují zdobené náhrobky králů, ale přímo před nádherný gotický portál katedrály Notre-Dame na ostrově Cité v srdci Paříže. Všímavější by se u stojících světců, kteří jsou pro pozorovatele na portálech nejlépe viditelní, možná pozastavil u jedné netradiční postavy. Socha, kde se nad krkem umučeného tyčí pouze svatozář, zatímco hlavu třímá světec ve svých rukou, pozorujíce všudypřítomné turisty. Je to Svatý Diviš (Saint Denis), patron Paříže.

Legenda praví, že byl Diviš pro svoji víru sťat na Montmarteru pohanskými Galy. To by samo o sobě nebylo ničím neobvyklé, až do chvíle, kdy Diviš po setnutí hlavy nezemřel, nýbrž vstal, vzal do rukou svoji uťatou hlavu a spolu s ní se vydal na sever za město. V jednom místě, které následně označil za vhodné pro vznik svatostánku, padl mrtvý k zemi. Nebyla to jediná legenda, jiná hovořila o umučení Diviše přímo v místech budoucí baziliky. O jejich skutečnosti můžeme samozřejmě pochybovat, archeologové ale doložili několik galorománských pohřebišť, které by výběr lokality pro účely vzniku kostela a pohřebiště podpořily.

První kaple zde byla vybudována pravděpodobně již ve druhé polovině 5. století. Ta se nadále rozšiřovala, a to za vlády franského krále Dagoberta I. Tehdy bylo v Saint-Denis vybudováno opatství s kostelem a hned od počátku bylo franskými vládci vybráno za místo jejich věčného odpočinku. Tehdy započala slavná historie města Saint-Denis, které bylo postupně přebudováno v obchodní centrum, postupně opevňované, nacházející se za severní pařížskou branou Saint-Denis.

Příběh baziliky pokračoval až do osudné revoluce, která měla rozhodnout o jejím neblahém osudu.

Zničení královské hrobky

O zničení památky rozhodlo zasedání Národního konventu ze dne 31. července 1793. Oficiálním důvodem byla potřeba získání různých kovů pro výrobu zbraní, o čemž vláda rozhodla již o rok dříve. Hovořilo se také o tom, že by se mělo získat potřebné olovo z královských rakví. Skutečným a hlavním záměrem ale bylo cílená snaha zamést všechny stopy po svržené monarchii.

Práce započaly 6. srpna 1793. Dělníci se v prvé řadě zaměřili na demontáž vybavení v samotné bazilice. Umělecky cenné náhrobky, oltáře, sochy, vitráže, různé církevní předměty z drahých kovů a jiný mobiliář byly demontovány. Cenné předměty byly shromažďovány a odesílány Národnímu konventu. Kovové předměty byly ihned na místě taveny. Vše ostatní, především různé kamenné, mramorové či z jiných materiálů tvořené náhrobníky buď na místě ničeny, nebo v lepším případě odesílány do vytvářeného Muzea francouzských památek (Musée des monuments français). Jen díky tomuto muzeu se nám dochovalo několik královských náhrobníků, které jsou dnes v bazilice Saint-Denis vystaveny.

Neblahý osud ostatků

V mysli autorů destrukce baziliky v Saint-Denis ovšem nezůstalo pouze u ničení mobiliáře. Zachováno nesmělo zůstat nic, tedy ani pohřbená těla. S ostatky svých bývalých králů a jejich blízkých přítomní zacházeli s pohrdáním, s touhou zemřelé zesměšnit a znesvětit. Čas pomsty nadešel.

K jejich exhumaci se přistoupilo až 12. října 1793. Do královské hrobky sestoupila vedle dělníků mnohačlenná komise, vyzvedávání ostatků byl svědkem také benediktínský mnich Germain Poirier, který vzpomínky z oněch dnů zapsal. Díky němu a dalším svědectvím se nám dochovaly zprávy o demontáži královské hrobky.

Celkem bylo nalezeno 170 pohřbených těl v různém stupni zachovalosti, z nichž bylo 46 ostatků králů, 32 královen, 63 princů a princezen, 10 cizích příslušníků ve službách státu a zbytek duchovních z baziliky v Saint-Denis. Nejstarší tumby obsahovaly kosti středověkých králů, posledním pohřbeným králem v hrobce byl král Ludvík XV., který zemřel v roce 1774. Vedle nich byla nalezena řada dalších částí těl, především několik vyjmutých srdcí a dalších vnitřností, uložených ve zvláštních schránkách.

Urážky krále Jindřicha IV., Král Sluce je černý jako inkoust

Postupně se vynášely rakve s ostatky panovníků. Vzhledem ke klimatickým podmínkám v hrobce byla většina těl mumifikovaná, pouze středověké rakve obsahovaly celky nebo části kostí dávných králů. Nezřídka se u nich nacházely všelijaké cenné předměty, koruny, žezla a jiné odznaky moci, které byly okamžitě shromažďovány a odesílány do Konventu.

Mnohem horší pohled (a také zápach) čekal při otevírání novějších hrobů. Většina těl od 17. století byla v relativně dobrém stavu, bylo možné rozeznat rysy obličeje, vlasy, vousy nebo dochované oděvy. S nedávno pohřbenými těly z 18. století však nebyla manipulace nijak záviděníhodnou činností. Z dochovaných svědectví víme, že zápach byl v mnoha případech tak odpudivý a silný, že se v jejich přítomnosti nedalo dýchat. Do vzduchu proto byly rozprašovány různé vonné látky a ocet, stejně jako se naslepo střílelo z pušek, aby zápach střelného prachu překryl puch hnijících těl.

Díky svědectvím se nám dochovaly podrobnosti k několika panovníkům. Jako první byl z hrobu vyzvednut Jindřich IV., zavražděný v roce 1610. Podívejme se na líčení svědka: „V sobotu 12. října 1793 jsme vyzvedli rakev Jindřicha IV., který zemřel v roce 1610 ve věku 57 let. Zachované tělo bylo dobře rozpoznatelné. Až do 14. října bylo tělo vystaveno v rubáši a každý se na něho mohl přijít podívat. Jeden voják dokonce vytrhl několik chloupků z králova plnovousu.“ Vystavený král byl po několik dní ponechán napospas osudu, vyprávění jsou různá. Jedna z žen měla ostatkům uštědřit pohlavek, až se tělo svalilo na zem, další líčí rozzuřeného vojáka, který měl králi useknout šavlí vousy, a dokonce si je posměšně přiložit k vlastním rtům. Později se objevili dohady, že královi byla useknuta hlava, kterou si jeden z přítomných odnesl domů. Ta se měla náhodně objevit ve 20. století, a dokonce měla být v roce 2012 podrobena testům DNA, při srovnání s údajnými skvrnami od krve gilotinovaného Ludvíka XVI., v jehož krvi tekoucí po popravišti si přítomní diváci namáčely kapesníky. Vědci sice nejprve argumentovali, že by se mohlo skutečně jednat o hlavu Jindřicha IV., následně byly ale výsledky přehodnoceny jako nejednoznačné.

Popis se dochoval i k otevření hrobky Krále Slunce, Ludvíka XIV. Ten zemřel v roce 1715 na následky gangrény, která se rozšířila z královy nohy. Tělo bylo prý stále velmi dobře rozpoznatelné, ale „černé jako inkoust“.

Poté následovalo otevírání dalších hrobů. Při otevření rakve Marie Medicejské, manželky Jindřicha IV., přítomní dělníci zemřelou královnu obviňovali z vraždy jejího manžela Jindřicha IV. a z mumie královny vytrhali všechny vlasy. Tělo Ludvíka XV., posledního pohřbeného panovníka, nalezli dělníci ve stádiu naprostého rozkladu, plavajícího v jakési odporně páchnoucí tělní tekutině. Zápach těla byl tak nesnesitelný, že s ním po vyzvednutí pospíchali ven, aby se ho co nejdříve zbavili.

Hromadný hrob

Všech 170 těl bylo v rozmezí několika dnů vytaženo ven. Vedle baziliky, na místním hřbitově, byly vykopány dvě hluboké díry. Těla byla po vynesení z hrobů vhozena do jedné ze dvou jam (Bourbonská a Valois), bez jakéhokoliv označení. Těla byla vždy pokryta velkým množstvím hašeného vápna, po skončení exhumací byly jámy zakopány. Později se objevila svědectví, že byly různé části těl přítomnými rozebrány a postupně se dostaly do soukromých sbírek a muzeí. Jednalo se například o kusy kostí a zubů několika francouzských králů, vlasy Filipa II. Augusta nebo dokonce mumifikovanou nohu Kateřiny Medicejské. Pravost těchto předmětů však není možné určit. Spolu s těly byla do jam vhozena také většina nalezených vnitřností.

Exhumace a uložení těl zpět v bazilice Saint-Denis

V období tzv. restaurace Bourbonů, opětovném vzniku monarchie a nástupu Ludvíka XVIII. na francouzský trůn po porážce Napoleona Bonaparta, bylo rozhodnuto těla panovníků zpětně pohřbít na původním místě v Saint-Denis. Po týdenním hledání, za přispění jednoho ze svědků z roku 1793, byly jámy skutečně nalezeny. Vzhledem k použití hašeného vápna ovšem nebylo možné od sebe ostatky rozeznat. Kosti byly proto postupně vyzvednuty a uloženy v 10 truhlách do kostnice v boční zdi baziliky. Plombu těchto místností tvoří mramorové desky se jmény všech pohřbených osob.

V bazilice byla také vytvořena nová podzemní královská hrobka. Do ní nechal král přenést ostatky svého popraveného bratra, Ludvíka XVI. a jeho manželky Marie Antoinetty, jejichž těla byla po gilotinování pohřbena na hřbitově Madeleine. Později zde byl pohřbený také sám Ludvík XVIII. Podobně byly postupně do baziliky přeneseny náhrobníky a jiné památky, které unikly destrukci v roce 1793. Dnes je tedy možné obdivovat alespoň část dochovaných památek na francouzské krále.

Zdroje:

Elektronické zdroje a literatura: