Článek
V časech nejistoty je lákavé obracet se k minulosti. K něčemu, co „fungovalo“. K jistotám, které se ve vzpomínkách zdají pevné jako beton. Konzervativní politika na tom staví – slibuje návrat k tradičnímu řádu, době, kdy „věci měly smysl“, společnost byla přehledná a svět nebyl tak zmatený. Jenže tenhle návrat je iluze. A často velmi škodlivá. Zejména pro ty, kdo v ni věří.
Zní to drsně, ale konzervativní politika dnes nejvíce poškozuje právě své vlastní voliče – lidi z nižších a středních vrstev, seniory, zaměstnance v ohrožených regionech. Tedy ty, kteří volají po jistotě, ale místo toho zažívají jen stagnaci. Konzervativní ideologie jim slibuje ochranu před chaosem, ale místo toho blokuje změny, které by jim mohly skutečně pomoci.
Konzervatismus jako strach ze změny
Základní východisko konzervativismu – že svět je v zásadě neměnný a měl by tak zůstat – je v rozporu s realitou. V době technologických převratů, klimatických změn a hlubokých sociálních pnutí je lpění na minulosti receptem na bezmoc. Společnosti, které odmítají adaptaci, se nestávají stabilními. Stávají se zranitelnými.
Namísto investic do školství, zdravotnictví nebo udržitelné ekonomiky nabízí konzervativní politika „šetření“ – což obvykle znamená škrty ve službách, na kterých závisí ti nejchudší. Místo podpory inovací hájí průmyslový model z 20. století. A když dojde na ekologickou transformaci, slyšíme výkřiky o „zeleném fanatismu“, i když zbytek Evropy v ní vidí cestu k prosperitě. A nejen to, progresivní státy jako Německo, Dánsko nebo Švédsko z progresivní politiky už dlouho sklízejí ovoce právě proto, že si nenechaly ujet vlak.
Důsledky? Už je známe
Nepotřebujeme teorie – stačí se rozhlédnout po světě. Donald Trump po svém návratu do Bílého domu v roce 2025 okamžitě rozjel vlnu škrtů. Seškrtal podporu pro obnovitelné zdroje, odstoupil od pařížské dohody, omezil pravomoci environmentálních agentur a fosilní průmysl opět postavil na piedestal. Ve jménu „svobody“ tak oslabil budoucnost.
V Británii vedla politika úspor po roce 2010 k devastaci veřejných služeb, nárůstu bezdomovectví a ztrátě důvěry v demokratické instituce. V Česku pak odpor vůči zelené transformaci konzervativní politici rámují jako obranu „národních zájmů“ – ve skutečnosti ale hájí zájmy privilegované skupiny, do které většinou sami patří.
A ve jménu „tradičních hodnot“ pak často slyšíme výpady proti menšinám, cenzuru lidskoprávního jazyka a snahy vrátit ženy „zpět k plotně“. Konzervatismus se tak stává nejen ekonomickou brzdou, ale i zbraní nové kulturní války.
Konzervatismus po česku
Inspirace trumpismem je v českém prostředí zřetelná zejména u krajní pravice a radikálně libertariánských hnutí. Strany jako SPD, Trikolóra, Motoristé sobě nebo Svobodní přebírají nejen rétoriku „návratu k normálu“, ale i konkrétní strategie: zpochybňování médií, šíření konspiračních teorií, hysterický odpor k ekologické transformaci nebo vykreslování Evropské unie jako úhlavního nepřítele „svobodného národa“. Donald Trump je pro ně ztělesněním „neřízené změny“ – politika, který „mluví za obyčejné lidi“, i když v praxi chrání elity a rozkládá demokratické instituce. Veřejné projevy představitelů SPD často kopírují trumpovskou dikci – lživé výroky o „klimatickém šílenství“, výpady proti migrantům, LGBTQ+ lidem či „zkorumpovaným elitám“. Strana Motoristé sobě se zase profiluje tvrdým odmítáním jakékoliv klimatické politiky a otevřeně popírá vědecký konsenzus o lidském vlivu na klimatickou změnu, čímž se přibližuje ke klasickému americkému klimatickému popíračství spojenému s republikánskou pravicí. A Svobodní, ač původně ekonomičtí liberálové, se pod vlivem americké pravice posouvají směrem k anti-woke rétorice, popírání klimatických hrozeb a čehokoliv progresivního. Tento přenos trumpismu do českého kontextu je nebezpečný nejen svou obsahovou vyprázdněností, ale i tím, jak systematicky podrývá důvěru ve stát, vědu a veřejný prostor jako takový.
Co místo toho? Odvahu změnit směr
Nejde o to dělat všechno jinak. Jde o to nerezignovat. Svět se mění – a buď ho měníme aktivně, nebo jen pasivně snášíme jeho důsledky a záplatujeme napáchané škody. Potřebujeme politiku, která místo iluze jistoty nabídne reálnou ochranu: sociální stát, silné veřejné služby, důstojné pracovní podmínky, klimatickou odpovědnost.
Zelená transformace není elitářská utopie. Je to šance na vytvoření nových pracovních míst, energetickou soběstačnost, spravedlivé přerozdělování zdrojů. Pokud k ní přistoupíme zodpovědně a s důrazem na solidaritu, může být přínosem právě pro ty, kteří jsou dnes ze společnosti vyloučeni.
Konzervatismus nenabízí návrat k řádu. Nabízí pouze prodloužení současného chaosu. A zatímco se nostalgicky upírá k minulosti, budoucnost mezitím ujíždí jiným směrem. A to by žádná skutečně odpovědná politika neměla dopustit.
