Kdyby Bohyně zůstala na trůnu: Ztracený kód civilizace

Co kdyby se v určitém bodě dějin nezměnilo jen rozložení moci, ale samotný symbolický základ civilizace? Co kdyby se nepřepsalo to, co považujeme za posvátné – tělo, přírodu, zrození, smrt, vztah – a s tím i to, jak chápeme řád, vinu, autoritu a svobodu?

Tohle není romantický mýtus o „vládě žen“. Slovo matriarchát je v odborné debatě problematické a právem. Neexistuje jednoduchý, univerzální důkaz, že by ženy plošně „vládly“ mužům jako zrcadlový opak pozdějšího patriarchátu. Jenže existence matriarchátu není to nejdůležitější. Podstatnější je otázka, jaké obrazy a principy byly v určitých kulturách v centru symbolického světa – a jak se to centrum postupně posunulo.

Existují stopy tradic a společností, v nichž ženský princip nebyl okrajovou dekorací, ale jedním z hlavních nositelů posvátna. V různých neolitických vrstvách Evropy, v anatolských lokalitách typu Čatalhöyük, v archaických středomořských mystériích, ale i v některých afrických a amerických tradicích se opakovaně objevuje téma bohyně, matky, Sofie, Isis, Inanny, velké matky – různými jmény, různými tvářemi, ale s podobnou funkcí: nést cyklus života.

Neznamená to, že ženy byly „lepší“. Neznamená to ani, že svět byl ideální. Znamená to, že ženské – v symbolickém smyslu – představovalo bránu. Bránu k plodnosti, k cykličnosti, k tajemství zrození a smrti. Tělo nebylo primárně problémem, který je třeba podřídit. Bylo místem, kde se život děje. A to, co se děje, je posvátné právě tím, že to nelze plně ovládnout.

V takovém pojetí nebyla sexualita nutně morálním dilematem. V některých starověkých kontextech existovala jako rituální akt, jako hieros gamos – posvátné spojení. Ne v podobě bezbřehé rozkoše bez hranic, ale jako obraz odpovědnosti za proud života. Spojení těla, duše a ducha, které netlačí na výkon, ale na smysl. Muž a žena zde nestáli proti sobě. Nebyli soupeři. Byli dvě poloviny jedné brány.

Tato vrstva se objevuje i v okrajových duchovních proudech, například v gnostických textech, kde ženský princip – často ztělesněný Sofií – vystupuje jako nositelka přímého poznání. Ne skrze zákon, ale skrze zkušenost. Ne skrze vnější autoritu, ale skrze vnitřní vhled. Není nutné z těchto textů dělat senzaci ani z nich stavět doslovnou historii. Stačí vidět, že existovala duchovní imaginace, která ženské nevnímala jako přívěsek, ale jako centrum vztahu k tajemství.

A pak se něco změnilo.

Ne náhle. Ne jedním rozhodnutím. Ne jedním „spiknutím“. Spíš postupně, jak se měnila struktura moci, jak se centralizovaly systémy, jak se formovaly armády, hranice, impéria, zákoníky a hierarchie. Do popředí začali vystupovat bohové pořádku, zákona, války a dominance. To, co bylo cyklické, začalo být vnímáno jako nestabilní. To, co bylo tělesné, jako nebezpečné. To, co bylo neuchopitelné, jako hrozba pro řád.

Mystérium se začalo měnit v pravidlo.

Staré obrazy nebyly jen zapomenuty. Byly často přepsány. Bohyně byly degradovány, démonizovány nebo rozděleny na dvě role, které se dají kontrolovat: „čistá“ a „padlá“. Z ženského principu, který nesl život, se stalo buď tabu, nebo služba. Z brány se stal problém.

A právě tady se rodí jeden z nejdůležitějších posunů civilizace: od světa, který se vztahuje k životu jako k cyklu, ke světu, který se vztahuje k životu jako k projektu. Od posvátnosti, která vychází ze zkušenosti, k posvátnosti, která je definovaná autoritou. Od kruhu k vertikále.

Křesťanství tento posun nevymyslelo, ale v mnoha ohledech ho stabilizovalo. Ne nutně záměrně, ale strukturálně. Potřebovalo jednotu výkladu. Potřebovalo řád. Potřebovalo hierarchii. Potřebovalo jasnou morálku, která je přenositelná a kontrolovatelná. Duchovní zkušenost se postupně měnila v dogma. Tělo se oddělilo od ducha. Sexualita se přestala chápat jako součást řádu života a začala se chápat jako riziko, které je třeba regulovat.

A žena? Ta se v symbolickém řádu často ocitla buď jako Panna, nebo jako hříšnice. Čistota, nebo vina. Ideál, nebo pád. Ale ne vědomá bytost, která nese klíč k mystériu. Ne brána.

Tím se nezměnilo jen náboženství. Změnila se psychologie civilizace.

Od této chvíle začíná být čím dál samozřejmější, že moc je vertikální. Že růst má být lineární. Že příroda je zdroj. Že tělo je problém. Že sexualita je buď tabu, nebo komodita. Že smrt se schovává za nemocniční závěsy a hřbitovní zdi. A že hodnotu má to, co roste, expanduje, vítězí a udrží kontrolu.

Ne proto, že by někdo jednou seděl u stolu a napsal plán. Spíš proto, že se ztratila jedna hluboká brzda: korektiv cyklu. Přijetí, že život má fáze, že růst má své limity, že ztráta je součástí řádu, že obnova potřebuje klid a že to nejdůležitější se nedá vynutit.

Dnes se často ptáme: vládnou ženy? Máme přece političky, prezidentky, premiérky, ředitelky, šéfky institucí. Ano. Jenže to ještě neznamená návrat bohyně. Mnoho žen ve vrcholné politice a moci musí fungovat podle pravidel systému, který je v jádru stále postaven na výkonu, kontrole, expanzi a konkurenci. Často musí potlačit cykličnost, intuici, vztahovost – ne proto, že by to bylo „slabé“, ale proto, že takový systém tyto kvality neumí vyhodnotit jako legitimní způsob moci.

To není selhání žen. To je limit systému.

Skutečná otázka tedy nezní, zda do čela dáme více žen. Otázka zní, zda do středu civilizace dokážeme vrátit princip, který byl vytlačen – princip vztahu, cyklu, těla a posvátnosti života. Bez něj se i ženská tvář může stát jen maskou staré logiky.

A teď si zkusme představit kontrafaktuální obraz: kdyby k tomuto posunu nikdy nedošlo. Kdyby se duchovní paradigma nezměnilo. Kdyby Sofie, Isis, Inanna nebo Velká Matka nebyly sesazeny. Neznamená to, že by svět byl rájem. Lidé by pořád řešili nemoc, žárlivost, ztrátu. Ale základní kód systému by byl jiný.

Moc by nebyla především vertikální. Byla by kruhová – sdílená v radách, kde mají váhu starší, rodičky, léčitelé, ale i mladí v roli vizionářů. Diplomacie by nebyla jen hra zájmů, ale forma léčby: válka by byla selháním vedení, ne nástrojem. Vůdci by nebyli posuzováni podle toho, kolik území dobyli, ale podle toho, kolik života udrželi.

Ekonomika by nebyla posedlá akumulací. Hlavní měnou by byla potřeba, užitek a rovnováha. Obchod by byl rituálem reciprocity: dáš, protože máš dost; dostaneš, protože jsi součástí celku. Zemědělství a řemesla by nebyly „nižší“ práce, ale svátek – péče o základ života.

Příroda by nebyla zdroj. Byla by partnerem. Lesy by se chránily jako chrámové prostory. Technologie by nevznikaly podle pravidla „protože to jde“, ale podle pravidla „pokud to nenaruší cyklus“. Žádné průmyslové šoky, spíš postupná integrace.

Vztahy a sexualita by nebyly tabu ani komodita. Posvátná sexualita by nebyla extází bez hranic, ale školou – učením o tom, jak tělo, duše a duch spolupracují. Rituály plodnosti a přechodové ceremonie by dávaly lidem zakotvení v životním příběhu. Muž a žena by nebyli soupeři, ale dvě poloviny jedné brány.

Rodina by nebyla jen izolovaná jednotka. Výchova by byla věcí celé komunity: každý dospělý by nesl část odpovědnosti za děti. Učení by nebylo primárně přípravou na práci, ale přípravou na život. A smrt by nebyla jen lékařská porážka. Byla by návratem do lůna, ne soudem.

A duchovní život? Méně dogmatu, více mystéria. Méně příkazů, více zkušenosti. Ne „věř, nebo budeš potrestán“, ale „přibliž se a uvidíš“. Bůh by nebyl jen „On“. Byl by Ona i On zároveň – a rituály by to odrážely.

Tohle všechno může znít jako utopie. Ale nemusí to být program. Může to být jen zrcadlo, které nám ukáže, co jsme ztratili. Protože i kdyby byl tento obraz jen částečně pravdivý, říká nám něco zásadního: že civilizace lze postavit na jiném důrazu než na dominanci. Že existuje forma moci, která není „moc nad“, ale „moc spolu“. A že tuto formu moci jsme v symbolickém řádu dlouho potlačovali.

Žena není spasitel. Ale byla brána. A právě proto ji systémy moci vždy chtěly zavřít. Ne proto, že by byla slabá. Ale protože její způsob moci – cyklický, tělesný, vztahový – nelze úplně kontrolovat zákonem ani hierarchií.

Otázka dnes nezní, zda se „vrátíme k bohyni“. Otázka zní, zda jsme schopni znovu unést svět, kde život není podřízen výkonu. A jestli jsme připraveni připustit, že ztracený kód civilizace možná stále neseme – ne v dějinách, ale v paměti, která se ozývá pokaždé, když se svět tváří jako stroj, a my cítíme, že by měl být živý.

V Labyrintu myšlenek se tomu říká: „když to, co se dřív žilo, ctilo a neslo posvátno, začalo se vykládat, řídit a kontrolovat.“

---
Zůstaňme ve spojení:
Chcete vidět nové články hned, jak vyjdou? Sledujte mě i na sociálních sítích:
Instagram: @labyrintmyslenek
Facebook: facebook.com/labyrintmyslenek