Prezident, který zapomněl, že nejsme prezidentský stát

Celá debata o roli prezidenta je zbytečně složitá. Ne proto, že by byla právně komplikovaná, ale proto, že se záměrně mlží. Když se mlží dlouho, lidé začnou mít pocit, že „pravda je někde uprostřed“.

Jenže u pravidel státu tohle neplatí. Tam buď pravidlo platí, nebo se postupně rozpadá.

Ve skutečnosti existuje jedna jednoduchá otázka, na kterou stačí jedna jednoduchá odpověď:

Ústava České republiky neříká, že prezident posuzuje vládu, hodnotí ministry nebo si vybírá, kdo se mu líbí. Říká něco jiného – a říká to naprosto jasně:

Prezident jmenuje členy vlády na návrh předsedy vlády.

Ne „může“. Ne „pokud uzná za vhodné“. Ne „pokud s nimi souhlasí“. Jmenuje.

To není stylistická drobnost, ale ústavní povinnost.

Jakmile prezident začne návrh premiéra zadržovat, podmiňovat nebo odmítat z politických důvodů, už Ústavu nevykládá – porušuje ji.

Prezident může mít názor. Může varovat. Může apelovat. Může říct „tohle považuju za chybu“. To všechno patří do veřejného prostoru. Co ale dělat nesmí, je změnit roli, kterou mu Ústava dala.

Pokud si začne přisvojovat právo vybírat ministry podle vlastního politického hodnocení, už není hlavou státu v parlamentní demokracii. Stává se spolutvůrcem vlády. A právě to je to, co parlamentní systém nepřipouští.

Často se říká: „Není to tak jednoduché, právníci se neshodnou.“ Ano, právníci se umí přít o krajní situace. Jenže právě tím se debata odtrhne od základu – a v tom odtržení se ztrácí to podstatné.

Základ je prostý: vláda odpovídá Poslanecké sněmovně, ne prezidentovi. Prezident za vládu nenese politickou odpovědnost. A právě proto nesmí mít politické veto.

Kdyby prezident mohl říct „tento ministr se mi nelíbí, nejmenuji ho“, zasahoval by do exekutivy, měnil vůli parlamentní většiny a stal by se spolutvůrcem vlády.

A to už není parlamentní demokracie. To je tichý přesun moci.

A co je na tom nejhorší? Že tenhle přesun se dá pokaždé vysvětlit jako „jen výklad“. Jenže výklad, který mění systém, už není výklad. Je to přepsání pravidel bez změny pravidel.

Současný výklad prezidentské role (a je jedno, kdo zrovna sedí na Hradě) vytváří precedens: prezident si osobuje právo posuzovat vládu, vytváří tlak na premiéra a veřejnosti se to prodává jako „aktivní prezident“.

Jenže aktivní prezident není totéž co ústavní prezident.

Ústava záměrně prezidenta omezuje ne proto, že by mu nevěřila, ale proto, že brání koncentraci moci. Když tohle rozbijeme, neoslabujeme vládu. Oslabujeme parlament. A tím i volby.

A teď pozor: nejde o to, koho má kdo rád. Dnes se ti může líbit, že prezident „brzdí“. Zítra ti bude vadit, že brzdí tebe. Princip je stejný – a právě proto je nebezpečný.

Když jednou připustíš, že prezident může politicky odmítat návrhy premiéra, otevřeš dveře režimu, který už parlamentní není. A zavřít je pak nejde řečmi – jen návratem k praxi, která respektuje Ústavu, a jasnou politickou odpovědností.

Protože jakmile to řekneš napřímo, celý spor končí. Už se nemůže mlžit, filozofovat ani schovávat za „ústavní zvyklosti“.

Zůstane jen prostý fakt:

Prezident si v té chvíli bere pravomoc, kterou mu Ústava nesvěřuje.

A to je věta, kterou média nerada slyší, politici ji používají jen, když se jim hodí, a část právní obce ji relativizuje tak dlouho, až vznikne dojem, že „je to otevřené“. Není. Otevřené jsou jen zástupné důvody.

Nejde o jedno jmenování. Jde o standard, který se jednou otočí proti každému. Dnes to může někomu připadat jako „pojistka“. Zítra to bude stejné právo použité proti němu – a pak už bude pozdě říkat, že „to je moc“.

Demokracie neumírá jedním krokem. Umírá tím, že se posouvají hranice – a lidé si na to zvyknou.

Tahle situace nemá nekonečně mnoho variant. A žádná z nich není dobrá.

Buď se potvrdí, že prezident je povinen jmenovat na návrh premiéra – a parlamentní demokracie tím projde zkouškou, kterou zvládla.

Nebo se potichu ustaví nový stav, v němž prezident fakticky získá právo veta na složení vlády, aniž by k tomu existovala změna Ústavy.

Ten druhý scénář má důsledky, které si dnes málokdo připouští.

Pokud se přijme, že prezident může politicky odmítat návrhy premiéra, vznikne stav, v němž vláda vládne jen „se souhlasem Hradu“. Neformálně, nepsaně, ale reálně. A v takovém systému už není klíčovou institucí Poslanecká sněmovna, nýbrž prezidentský úřad.

To neznamená jen oslabení vlády. Znamená to trvalý konflikt mezi volenou exekutivou a hlavou státu, ignorování jednoho z ústavních aktérů a postupné rozkládání autority obou. Vláda, která nemůže vládnout. Prezident, který musí vládnout, aniž by za to nesl odpovědnost.

A právě tady se rozhoduje, zda Česká republika zůstane parlamentní demokracií, nebo zda se z ní potichu stane systém, který funguje podle momentální síly, sympatií a výdrže jednotlivých aktérů.

„Prezident není automat na podpisy.“ Není. Ale není ani politický filtr vlády. Může komentovat, varovat a apelovat – nesmí však politicky blokovat návrhy premiéra.

„‚Na návrh‘ je jen doporučení, prezident jmenuje sám.“ Ne. „Na návrh“ není doporučení, ale ústavní vazba: bez návrhu premiéra prezident jmenovat nemůže – a s návrhem nemá politický prostor ho odmítat jen proto, že se mu kandidát nelíbí.

„Ústava je nejasná.“ Nejasné bývají výjimky, ne základní pravidlo. Základní pravidlo zní: jmenuje na návrh. „Nelíbí se mi“ není ústavní důvod.

„Tak kdy přesně může prezident odmítnout?“ Jen tehdy, když existuje zjevná právní překážka. Politický nesouhlas nebo osobní nevůle nejsou ústavní důvody.

„Prezident má mandát od lidí.“ Mandát není bianco šek. Prezident nenese odpovědnost za vládnutí před sněmovnou – proto nemá právo vládu politicky skládat.

„A co když premiér navrhne někoho nepřijatelného?“ Odpovědnost nese premiér a parlamentní většina. Pojistkou je parlament, volby a politické náklady – ne prezidentské veto.

„Když to nejde vynutit, tak to asi není porušení.“ To je omyl. To, že něco může být dlouho netrestané, z toho nedělá správné pravidlo. U Ústavy je největší riziko právě tichá normalizace: lidé si zvyknou a hranice se posune.

„Dělali to tak i dřív.“ Opakovaná chyba není pravidlo. Zvyk nemůže přepsat jasný text Ústavy.

Pokud prezident může politicky odmítat návrhy premiéra, pak už nejsme parlamentní demokracií.
Pak si to aspoň přiznejme nahlas – a přestaňme předstírat, že Ústava říká něco jiného.
Dokud ji ale nezměníme, musí platit to, co v ní je napsáno.