Článek
Asi před 6 týdny kamarádka sdílela na svém FB fotku černé fenky v dočasce v Rumunsku. Našli ji v lese, spolu s jedním štěňátkem. Zřejmě jí někdo vyhozením trestal, že si jako nevykastrovaná dovolila porodit štěňata. Fenka vypadala jako dvojče našeho Scoobíka. Toho jsme adoptovali už před cca 5 lety z českého útulku (Dočasky DEDE). Scooby miluje vše živé a je nám bezmezně oddán, a tak předpokládáme, že jeho „dvojče“ to bude mít stejně. A tak píšeme Janě, která ten příspěvek na FB dala a vůbec nevíme, co bude následovat.
Jak taková adopce ze zahraničí funguje
Všechno šlo neuvěřitelně rychle a hlavně profesionálně. Jana, která spolupracuje i s rumunskými útulky a dočaskami, odpovídá za pár hodin. Posílá další informace o Smaranditě (tak se ten chlupáč v nouzi jmenuje) včetně té, že štěně nepřežilo. Transporty z Rumunska jsou cca každých 14 dní, takže budeme jen pár dní čekat. Pejskové jsou očkovaní, kastrovaní, čipovaní, mají svůj pas a za sebou i karanténu. Přesný termín a místo dostaneme vědět pár dní předem. Jako organizátor rozvozů zachráněných slepic z velkochovů k novým majitelům po ČR, mám trochu obavy, jak takový dlouhý mezinárodní transport funguje a jak to v těch vedrech hafani dávají.
Info o víkendovém rozvozu doráží dle dohody a den předem jsme dostáváme i tabulku s kontakty, ze kterých můžeme zjistit, že jede naráz více dodávek různými směry s konečnou stanicí až v Holandsku nebo Německu. Máme i kontakt na řidiče včetně fotky dodávky, vybavené klimatizací a speciálními boxy na přepravu psů. Ty jsou umístěny po obou stranách uličky. Máme i online polohu auta. Transporty provádí profi firma, nicméně vše je financováno jen z darů jednotlivců, takže i my přispíváme.
Den předávky
Chystáme vodítko (postroj), obojek a přepravní klec, což j podmínkou předávky. Jana posílá adopční smlouvu na Smaranditu. V den D nedočkavě vyrážím s předstihem na smluvené místo na benzínové pumpě na Jižní spojce v Praze. Jsem tam cca hodinu předem. I ostatní 3 zájemci o hafany z Rumunska už zde nedočkavě čekají. Někteří si adoptují hafany domů a někteří „jen“ do dočasky, protože v zahraničních útulcích často hrozí psům, které dlouho nikdo nechce, uspání. Proto ty přesuny do českých dočasek hned, jak se uvolní místečko.
Přesně na čas přijíždí dodávka. Oba řidiči takto jezdí často a jsou na první pohled sehraní. Psy jeden z nich vyndává z dodávky po jednom v náručí a odnáší ho tak až do auta nového majitele. Druhý člen posádky to jistí a současně vyřizuje papírovou vojnu. Nikdo nechce, aby se pes v leknutí vysmekl a vběhl třeba pod auto. Znám to z rozvozu slepic. Přicházím na řadu a poprvé vidím to naše chlupaté štěstí v neštěstí. Vypadá relativně klidně a je na první pohled úžasná. Ale to i ti ostatní hafani.
Já i jistě i Smaragdita chceme být už doma, rychle se loučíme s ostatními dvoj i čtyřnožci a vyjíždíme. Děkujeme super osádce auta. Smarinka, jak jí u nás budeme zkráceně říkat, je v přepravce v klidu, ani nedutá. Říkám si v duchu, co se jí asi honí hlavou a co vše za svůj docela krátký (cca 4 roky) zažila. Vyhození, živoření v lese, porod, odchyt, smrt štěňátka (štěňátek?) … Nějak tuším, že těch hrůz bylo více, ale jsem skoro rád, že se je asi nikdy nedozvím. Co naopak vím, že uděláme všechno, aby pro ni už vše špatné skončilo a bylo jen dobře.
Doma je doma
Přijíždíme domu. Opatrně vyndám Smarinku z přepravky a nasazuji vodítko. Nechci, aby se lekla a utekla. Zjišťuji, že se cestou počůrala, ale za to se na ní nikdo nezlobí. Na zahradě se zavřenou brankou jí pokládám na zem a seznamuji jí se Scoobym. „Dvojčata“ jsou zase spolu! Jak jsem předpokládal hafani si hned do náručí nepadají, ale očuchávání je naprosto v klidu, což je dobré znamení. Scobby je starý mazák, tváří se, že ho Smarinka moc nezajímá, ale jen klame tělem. Následuje seznámení s paničkou, kdy hned dojde i na olízání obličeje a je tak okamžitě packa v rukávu.
Zdá se, že Smarinka nikdy nebyla uvnitř domu. Je nejistá. Ale je to bystrá holka a za pár hodin už se tváří, že tu přeci byla vždycky. A my víme, že sice nebyla, ale už bude. Dáváme jí vodu, je úplně vyžízněná, asi v transportním autě strachy nepila. To, že hned sní i nějaké granulky, je příjemný bonus. Jdeme se stopovačkou na oplocenou zahradu, kde se uklidňuje. Začíná napodobovat Scoobyho a za chvíli vedle sebe leží na venkovním pelechu. Značka Ideál.
Večer zjišťujeme, že se leká puštěné televize, ale i na tu si zvyká rychle. Chápu jí, i já se u Zpráv někdy bojím. Ještě večer registruji její čip a naše kontakty k němu v online databázi. Máme trochu obavu z první noci, protože naši psi spí v přízemí a my v prvním patře, kam hafani, k překvapení všech, co nás znají, nesmí. Nakonec pro jistotu přespím dole, přeci jen jeden nikdy neví a je to první noc v novém bytě. Před spaním ještě venčíme. Noc proběhne úplně v klidu, Smarinka spí skoro bez hnutí v novém pelíšku. Nacházím ráno vedle pelechu loužičku, ale s takovými nehodami je nutno prvních pár dnů počítat. Je to jen o uklidnění a zvyku.
Dopoledne odcházím na pár minut k sousedům. Při návratu mě bouřlivě vítá u branky Scooby, ale i Smarinka. Jako by tu byla vždycky. Adoptovaní psi instinktivně vycítí, kdo jim dal druhou šanci. Zažil jsem to již mnohokrát, tu bezmeznou psí vděčnost a neskrývanou radost a lásku. Přesto jsem zase a zase dojatý a zase si pokládám tu otázku, na kterou nemám odpověď, proč jsou někteří lidé tak zlí a bezcitní.
Každý se může zapojit a poděkování
Pokud to chcete taky zažít, adoptujte si pejska z útulku. A nemusíte hned rovnou ze zahraničí. I české a moravské útulky jsou plné zvířat, která někdy i nesnesitelně dlouho čekají na svou šanci na lepší život. Někteří se jí nedočkají a zemřou nechtění a sami. Pokud pro takovou adopci nemáte podmínky, můžete pomoci třeba venčením útulkových psů, které většina útulků umožňuje, nebo i „jen“ finančním nebo materiálním darem.
Nechci zapomenout poděkovat všem těm „bezejmenným“, kteří nám umožnili Smarinku adoptovat. Těm, kteří neúnavně píší na sociální sítě informace a přikládají fotky ve snaze a naději, že právě teď se setká poptávka s nabídkou a některý čtenář se slituje. Taky těm lidem dobré vůle v Rumunsku a vlastně všude na světě, kterým není všechno jedno a často i z vlastních prostředků zachraňují a financují, i když tuší, že je to nikdy nekončící boj dobra nad zlem. Vy všichni máte náš obdiv a velký dík za vše. Bez vás všech by u nás Smarinka nebyla. S každým z vás je tento svět lepší a zlo slabší…
Link na FB adopce psů z Rumunska: https://www.facebook.com/groups/313350391608626/
