Konečně jsme objevili dokonalý zdroj elektřiny. Dovoz

Jeden nejmenovaný europoslanec pravil, že elektrárny se nevyplatí a energii lze dovézt ze zahraničí. Vzpomínáte? Bylo to přesně 14 dní před začátkem války na Ukrajině. Pomiňme fakt, že energetická krize tento výrok poněkud rozcupovala a že jde o jednu z mnoha situací, kdy by autor s viděním dnešního světa vzal svá předválečná slova nejraději zpět (možná). Zkusme se seriózně zamyslet nad tím, co to znamená import elektřiny a jaké může mít výhody a nevýhody v současné situaci i do budoucna.

Na úvod je třeba vrátit se na chvíli do středoškolských škamen na hodinu fyziky, v níž jsme probírali zákony jistého Gustava Kirchhoffa (mimochodem rodáka z dnešního Kaliningradu). Elektřina putuje v síti cestou nejmenšího odporu. Moc ji tedy nezajímají hranice katastrů, regionů ani států a zcela přirozeně se přelévá nejen od pantáty do žárovky nade vraty, případně do stodoly, do chléva, ale také z Norska do Dánska či z Česka do Rakouska. Současně ale může putovat i opačným směrem, a tak se v energetické statistice pracuje se saldem exportu a importu, abychom se v tom vůbec nějak vyznali. Když pak hovoříme o „čistých dovozcích“ a „čistých vývozcích“, nemá to nic společného s tím, jak často provozují hygienu ředitelé jednotlivých elektráren, ale vyjadřuje to právě ono saldo, jinými slovy dominantní směr toku za určité období. A aby to nebylo tak jednoduché, rozlišují se ještě obchodní a fyzické toky, na což však v kontextu tohoto tématu nebudeme brát příliš zřetel.

Dost bylo šedé teorie, vzhůru na barevný strom energetického života. Za vzor moderní energetiky bývá dáváno například Dánsko, které v roce 2023 vyrobilo famózních 59 % elektřiny z větru. Už méně se mluví o tom, že grandiózní instalovaný výkon reguluje plynem, dožívajícím uhlím či ze zámoří dovezenou biomasou a skoro vůbec o tom, že vyrovnávací „polštář“ si země dělá významně také z okolních států.

Když se podíváme na roční saldo, zjistíme, že v roce 2023 (a i v řadě předcházejících let) mělo Dánsko takřka vyrovnanou bilanci – na úrovni fyzických toků, pravda, s ne úplně zanedbatelným deficitem, obchodně dokonce s mírným přebytkem. Nás už to ale nepřekvapí, protože víme, že roční bilance výroby vůbec nic neříká o výkonové bilanci v konkrétních okamžicích v průběhu roku. Na kontinuálním grafu výroby v týdnu od 8. května 2023 je krásně vidět, že když hodně fouká, země hodně vyváží, a když fouká málo, pro změnu hodně dováží (nad vodorovnou osou sledujte ten fialový flek, pod ní cokoliv). Zatímco v pondělí odpoledne Dánové vyváželi přes 2625 MW, ve čtvrtek už dováželi 2756 MW (pro představu: v obou případech objem přeshraničního toku odpovídal dvěma třetinám tehdejšího dánského zatížení).

Technickému nadšenci, ekologovi i příznivci evropské spolupráce na tomto jevu nemusí připadat nic špatného, tím spíš, že výkyvy ekologického dánského větru vyrovnává nejčastěji neméně ekologická norská voda. Problém je pouze v tom, kolik ta legrace stojí. Intenzivní transport elektřiny jedním i druhým směrem klade značné nároky na kapacitu přeshraničního vedení a síťové služby jsou v Dánsku mnohem dražší než v jiných státech Evropy. Dovoz v situacích, kdy není kde brát, může dále dosáhnout astronomických částek (něco už o tom také víme, že?). A naproti tomu v opačném extrému (tedy když fouká, jako kdyby nebylo žádné zítra a elektřinu už není kde uplatnit) se část větrné kapacity může i nuceně odpojovat, což opět vyžaduje tučné kompenzace pro výrobce. Všechny výše uvedené faktory způsobují, že Dánsko má dlouhodobě nejdražší elektřinu v Evropě.

Dalším oblíbeným příkladem jsou naši jižní sousedé. Rakousko se pyšní obdivuhodnou flotilou vodních elektráren, ani ta jim však ani náhodou nezajišťuje energetickou soběstačnost. V rétorice ročního salda je Rakousko dlouhodobým čistým dovozcem (obchodně i fyzicky), to však není zas tak podstatné. Zajímavější je opět pohled na přeshraniční toky v konkrétních obdobích. Již uvedený týden od 8. května 2023 reprezentuje energetickou idylku, v níž země díky intenzivní výrobě elektřiny z vody takřka kontinuálně celkem významně vyváží do zahraničí (viz fleky pod vodorovnou osou).

Takový poslední prosincový týden roku 2022 už ale ukazuje úplně jiný obrázek (viz fialové fleky nad vodorovnou osou): permanentní dovoz s maximem ve výši 4038 MW (to opět odpovídá dvěma třetinám tehdejšího rakouského zatížení).

V tomto případě už nemá cenu opakovat teze o drahé legraci, ale s ohledem na chronickou rakouskou averzi vůči jádru se sluší upozornit na to, jakou elektřinu Rakušané v nepříznivých obdobích vlastně dovážejí. Ano, je to ta z českého Temelína či Dukovan (eventuálně z českých uhelných elektráren).

Na závěr si dáme ještě notorického dovozce elektřiny se suverénně nejvyššími dovozy – Itálii. Deficit v ročním saldu se pohybuje běžně na úrovni 40 TWh, což pro představu odpovídá dvěma třetinám spotřeby v Česku (nějak nás ten podíl v tomto článku pronásleduje, numerologové by měli radost). Jak potvrzuje graf z týdne od 24. dubna 2023, dodávky ze zahraničí v průběhu roku běžně přesahují 8 000 MW, tedy cca čtyři Temelíny. V tomto kontextu zní nedávné prohlášení italského ministra životního prostředí, že Itálie skončí s uhlím už v roce 2024 a ne až v roce 2025, poněkud úsměvně.

Výše uvedený exkurz samozřejmě vůbec nepranýřuje přeshraniční toky elektřiny jako takové. Jde o fyzikálně i obchodně naprosto přirozené a obecně i blahodárné jevy. S ohledem na energetickou bezpečnost a dostupnost dodávek má však smysl kriticky analyzovat jejich dopady - a to zejména v situacích, kdy se to s těmi dovozy moc přehání. Nebo ještě jednodušeji: Nemusíte být energetický expert na to, aby vám bylo jasné, že když budeme dovážet úplně všichni, evropská energetika se velmi rychle zhroutí kvůli nedostatku výkonu.

Tento článek vznikl v rámci projektu Energie ve dne v noci.