Článek
ÚVOD
Dnes je Velký Pátek. VELIKONOCE. Jaro (?) a pracovní volno.
Mně, pokročilému seniorovi, je to jedno. Naopak mi jedno není mnoho věcí a okolností. V první řadě mi vadí, že dnes se nemohu vybelhat na lavičku v přilehlém parku opalovat se nebo jezdit na kole podél Vltavy, protože je fakt hnusně. Tak se tulíme s mým pejskem.
Počasí se jako vždy, když jsou (jakékoliv) Svátky, vymklo normálu. To mi rozum nebere. Honsová měla pravdu, počasí se vymyká normálu, dokonce nenormálnímu normálu, protože netuším, co je pro meteorology normál. Vlastně, co pro ně BYL normál a co pro ně BUDE normál.
Senioři se těšili na svátky. No, třeba na návštěvy blízkých.
Je ošklivo. Chudáci ti prý téměř nemohoucí vrstevníci na svých chatkách, chaloupkách a vejmincích, protože se nemohou hrabat v zemině a pokoušet se tak o samozásobování. Podle autorů mnohých článků na internetu, který k vašemu překvapení, vy mladí, sleduji na svém počítači, jsme my důchodci druh, odolávající vymření, ale co vymření, dokonce je nás stále víc! Že bychom se někde rozmnožovali dělením? Možná je to tím, že se o nás mladí tak dobře starají, skoro jako o vlastní. V domovech důchodců nás rozmazluje personál, stará se nám o kulturu a zdravotní tělocvik. Proto nás jsou plné různé ubytovny pro seniory. Tak hrome, proč jsem zrovna dnes zaznamenal, že kdosi nás velmi ošklivě zastrašuje a touží nás transportovat do lágrů.
Možná také proto, že prý nejsme užiteční, zdržujeme a stojíme moc peněz
Nesmysl, jsme velmi užiteční! Sloužíme jako terč (viz výše), dokonce jako zdroj příjmů pro podvodníky a v neposlední řadě jsme vděčné téma originálních písemných zamyšlení ve sdělovacích prostředcích.
Dnes (18.4.20225, jo aha, to je ten Velký Pátek a co to je?) evidentně nemají autoři (ne)smysluplných článků, a dokonce jakéhosi satirického pořadu, pracovní volno.
Netuším, zda se na tom předem dohodli, protože jsem si všimnul, že dnes je nezvykle mnoho prostoru věnováno nám, těm, co je jich moc.
Ti autoři netuší, že riskují depku, když v tom špatném počasí budou psát špatné věci. Tak dobře jim tak. Měli by nás velebit a starat se o nás, abychom nebyli smutní. V diskuzích k takovým článkům jsem se dočetl, že životem neotřískaní, o to víc bezprostřední mladí způsobí více škod než užitku, když nejsou pod kontrolou a odbornou péčí tzv. mentorů. Příklad? Mladí absolventi medicíny jsou, nebo by přinejmenším měli být, v péči zkušených kolegů. Totéž by mělo být normou v případě zavádění do praxe mladých absolventů ve všech tzv. pečujících oborech. I když, ono by to mělo být pravidlem v případě zahájení jakékoliv, byť jen relativně odborné práce, čerstvým mladým absolventem.
Co je dnes na internetovém jídelníčku? Senioři jako hlavní chod
Možná je to jenom zdání, generované starým mozkem. Tak nevím, co jsme komu (mladším a mladým a o čemkoliv píšícím autorům) udělali, tedy když pominu štiplavé tchýní jazyky, vyhořelé, frustrované, kousavé a uštěkané kandidátky na důchod, vzteklé a protivné dědky, kteří si pořád na něco (na všechno) stěžují místo aby byli rádi, že mohou být rádi. Já se jim (nám) ani nedivím. Je těžké pochopit, že vás, reprezentantku celé rodiny, pečovatelku a uklízečku, nebo vás, bývalého šéfa, alfa-samce, uznávanou osobnost, nikdo nerespektuje, ba ani nechce vidět.
Ostatně, nebýt medicíny a farmakologie, tolik by nás určitě nebylo. Díky moc.
Prodloužíte nám život v blahobytu, radosti a lenošení. Vlastně, musím vysvětlit (nejenom) mladým autorům, že v našem případě blahobyt rovná se finanční, ba dokonce často také existenční nejistota, radost znamená sporadické chvíle bez bolesti a akutních zdravotních obtíží a lenošení je okolnostmi vynucený rekreační a ozdravný pobyt na lůžku. Často na tom nemocničním, který má místo pěnové matrace tu gumovou nafukovací.
Před pár dny jsem si vyslechl v jakémsi rádiu moudrá slova lékařky, gerontoložky paní Ivy Holmerové. Prý nás seniory drtí osamělost, chtělo by to (prý) nějaké aktivizační programy. Pravda, až na to, že mnozí z nás na to dlabou. Nikdo je nepřinutí. Velmi často se to týká mužů (pardon, starců). Přitom některé (mnohé?) domy s pečovatelskou službou a hlavně privátní „senior homes“ se snaží…
Také šla řeč o zdravotní péči a tak, nakonec prohlášení, že naštěstí (?) u nás není povolena euthanasie.
Chcete znát můj "pre-senilní seniorní názor"? Je to chyba. Pro vlastní obhajobu přidám následující informaci: v polovině roku 2024 si přálo uzákonit eutanázii 73 procent obyvatel.
V současnosti je eutanazie v aktivní formě legální v Belgii, Lucembursku, Nizozemsku, Kolumbii, Portugalsku, Španělsku, Novém Zélandu a Kanadě. (Stav k roku 2023). Vy asi nevíte, že je to opravdu finančně náročný konec života.
Ještě nekončím! Se životem ani se psaním.
To proto, že dnes jsem mimo jiné četl cosi ošklivého, protože reálného o bývalém americkém prezidentovi. O tom současném toho také je k dispozici dostatek. Oba jsou to senioři. Já vám tedy něco řeknu. Životní zkušenosti jsou jedna věc, ale vyčerpání životem je také ve hře. Extrémně náročná a nesmírně odpovědná funkce, ovlivňující životy celé světové populace by měla být věkově omezená. Píši to zde proto, že jsem už také starý a poslední roky se intenzivně (po odborné stránce) věnuji problematice stárnutí a stáří.
Tak ale, teď si nemohu vzpomenout, proč to všechno píšu.
Prosím nevěřte mi. Ještě mám smysl pro humor a nadsázku. Často s tím narazím právě u mladých. Oni to nechápou – co to má být, ten veselý stařík? My si představujeme stáří úplně jinak. Jednoduše řečeno nemohoucí a ošklivé. Ale pro mne je humor jediný způsob sebeobrany proti depresi. Ještě jsem nevyzkoušel trávit čas jízdou od jedné konečné MHD ke druhé (a zpět). Tam se projít je podle doporučení lékařů podmínkou dlouhého života. No, když konečná není zrovna na nádraží a když dokážete jít 10 minut bez přestávky, že?
