Článek
Kde to žijeme a proč? Cílem je zničit Zemi a přesídlit do Vesmíru nebo zakopat se velmi hluboko v Zemi a doufat, že „až to přejde“, založíme Nový Svět?
Než se dostanu k postavě, kterou jsem naznačil v nadpisu, připomenu pohádky v novém stylu na sociálních sítích a dospělákům horory a detektivky. Pohádky dětem na dobrou noc, to je O.K. Horory před spaním (nejenom knižní, ale především televizní) nedoporučuji. Naštěstí si dospěláci na horory už dávno zvykli a politické pohádky každý den čtou nebo sledují v TV. Dokonce se jimi ve vlastním životě nechávají inspirovat. Říká se „všeho s mírou“, ale to je jen klišé, protože nic takového neexistuje. Míry se změnily. Veřejnost je překračuje každodenně. A když už je těch katastrof příliš, budeme se těšit na Star Dance. Do té doby bude tanec úplně jinde. Na to musíme zapomenout. Dělat, že nic. Radovat se z prodlouženého víkendu. Přitom najít recept na sebeobranu vlastního duševního zdraví.
To, co bude následovat, nemá s pohádkami nic společného.
Souvisí to s úlohou vůdčích osobností ve světě. Myslím tím především ty s poruchou osobnosti a ztrátou sebereflexe a soudnosti. A ještě ke všemu se ukázalo, že je to nakažlivé. Král a šašek. To jsou hlavní postavy pohádek. V tomto případě myslím krále Světovládce a jeho šaška Démonistu, který tvrdí, že UFO neexistují, že je to jen pohádka. Jsou to totiž démoni, přilétající z Východu a z ještě bližšího Východu.
Tak to na světě chodí.
Pohádky nové doby jsou přinejmenším v jednom ohledu opravdu specifické. Netušíte, kdo se zblázní, kdo podlehne hazardu a kdo se rozhodne, že zničí celý svět. Kdo je POD-vodník a kdo Čarodějův učeň. Zkuste si tipnout, kdo jsou jejich dobře utajení sponzoři (nápověda: zbrojaři). Když už jsem se nad pohádkami zamyslel, tak myšlenku dotáhnu do (jak jinak než do dobrého) konce. Víte, jaký je rozdíl mezi optimistickou originální klasickou pohádkou a tou politickou typu „new age“? Klasické pohádky bojují se zlem a jejich hrdinové nad ním (většinou) zvítězí. Moderní filmové pohádky (např. Tři bratři, Tři veteráni) se pokusily vnímat život s nadhledem a humorem. Jejich autoři pochopili, že zla, smutku a psychických poruch už je na světě víc než dost. A ty nejnovější jsem vám nabídl v připojeném zdroji.
Politické pohádky, to je jiná písnička.
Tváří se, že bojují se zlem a jako důkaz šíří optimismus navzdory realitě. Slibují budoucí blahobyt. Ve skutečnosti vždy končí špatně, protože jejich hrdinové nikdy nezvítězí a na konci jsou nahrazeni novou vlnou politických kaskadérů. Nejnovější pohádkou je ta, kterou avizuje titulek tohoto článku. Jak to myslím? Proč tomu říkám pohádka, když je to horor? Protože na začátku byl vůdcův slib. Slib „mému velkému národu“, vize jeho všemohoucnosti, světovlády a absolutního blahobytu. Opakuji důrazně – týká se to jediného národa. Z pohádky se naneštěstí stal nekonečný seriál. Hlavní hrdina, navzdory svému poradnímu sboru (připomenu, že je plný egoistických parchantů) nedomyslel „maličkosti“. Jeho protivník mu přibouchl vodu v průlivu. Moudré hlavy nejmocnějšího státu si neuvědomily, že postupně vyvolají odpor a nenávist všech dalších supervelmocí.
A jak to bude dál?
Logická otázka každého dítěte v jeho reakci na dlouhou pohádku. Počkej si na zítřejší večer, drahoušku. Do té doby musím vymyslet pokračování. Ale když já netuším. Vlastně tuším, ale bojím se na to myslet. A právě to je výhodou nekonečného seriálu. Když umře představitel některé z rolí, je nahrazen snadno a rychle jinou fyzickou osobou. Dokonce se mohou změnit kulisy! Nebo lokalita. Nebo rovnou režisér? Ale co když se ten režisér rozhodne seriál ukončit? Nebylo by lepší takového režiséra ukončit, nikoliv ten seriál?
A ještě zbývá poslední otázka: Jak to, že z nějakých naprosto nepochopitelných důvodů se celý svět nepostaví proti svému konci a čeká, jak to dopadne? Existuje snad vyšší síla, která je „nejvyšším plánovačem“ Osudu světa?
knihydobrovsky.cz/ (Stacia Stark: Dvůr tak krutý a krásný. Království tak prokleté a prázdné)
