Jak jsme si s manželkou splnili své cestovatelské sny

Děda měl doma velkou knihovnu, plnou dobrodružných knih Verna, Maye, Haggarda, Sabatiniho, Salgariho a dalších. U té knihovny jsem strávil spoustu času, prohlížením i čtením. Spoustu času jsem strávil také u map a atlasů a snil o tom, že se na ta místa někdy podívám. Bylo to v šedesátých a sedmdesátých letech za „vedoucí úlohy Komunistické strany ve společnosti“ a věděl jsem, že to jsou opravdu jenom sny. Občas nějaké verneovky a mayovky vyšly i u nás, a když měl člověk štěstí nebo měl známého v knihkupectví, mohl si je koupit. Pak jsem se oženil, měli jsme děti a času na čtení už moc nebylo.

Potom přišel rok 1989, získal jsem zajímavou a dobře placenou práci, ale znamenalo to také spoustu hodin v práci mimo základní pracovní dobu. Když pak děti odrostly, s manželkou jsme se dohodli, že nechceme dům, stačí nám byt a peníze věnujeme na cestování, byl to náš společný zájem. Takže peníze a všechny dny dovolené jsme věnovali cestování.

Většinou jsme jezdili s různými cestovkami (nikdy po plážích), někdy sami, někdy jsme si nechali cestu podle našich požadavků připravit v cestovce (dopravu, ubytování a podobně). Na to, abych si celou cestu připravil a zajistil sám, jsem neměl čas. Cesty jsme většinou vymýšleli podle toho, co jsme si pamatovali z dobrodružných knížek z mladých let. Jednou jsem dostal knihu o národních parcích světa, kde byl na mapě svět rozdělený na několik oblastí. Řekli jsme si, že musíme navštívit každou oblast, ale nakonec to dopadlo tak, že jsme každou oblast navštívili několikrát.

Asi nejvíc jsem měl v hlavě Mayův cyklus „Ve stínu padišáha“, a protože to byly moje vůbec nejoblíbenější dobrodružné knihy, chtěl jsem navštívit místa, kde se to odehrávalo. Samozřejmě jsem věděl, že tam May nikdy nebyl a všechno měl načtené z knih, ale dokázal to prostředí a krajinu krásně popsat. Začátkem 70. let u nás vycházely tyto knihy s mapou, tu jsem si uložil a navštívená místa tam postupně doplňoval.

Teď už jsme delší dobu v důchodu a na dlouhé cesty přes oceán se nám už nechce. Svět jsme objeli podle našeho přání, letos jsme navštívili i poslední vytoužené oblasti v Evropě, to jsme cestovali po Cornwallu a Galicii. Příští rok už budeme jenom v Česku a na Slovensku. A pak se uvidí, co zdraví a politika dovolí.

Při prohlížení fotek, zápisků a map jsem šťastný, že nám doba po roce 1989 umožnila něco takového zažít, za „vedoucí úlohy Komunistické strany“ jsme o tom mohli jenom snít. A stále zastávám názor, že vzdělání a cestování jsou ty nejlepší životní investice. Při cestování člověk pochopí, v jakém krásném a bohatém státě žijeme a jaké máme štěstí, že v této době můžeme žít. Hodně to zvyšuje spokojenost s vlastním životem a snižuje chuť neustále nadávat na poměry.