Článek
Byla to doba dětství, dospívání a mládí, nic mi nechybělo, protože jsem nic jiného neznal. Politiku jsem začal více vnímat v roce 1968. Můj táta byl v 50. letech odsouzený za urážku Stalina a rok 1968 hodně prožíval. Dobře si pamatuju ráno 21. srpna, když mě moje máma s brekem vzbudila, že jsou tady Rusáci. A brzy už byli po „panech“ učitelích zase „soudruzi“. Asi jako ve většině rodin rodiče nadávali na komunisty, ale říkali „tohle nesmíš říkat ve škole!“
Jako kluk jsem miloval dobrodružné knížky a snil jsem o cestách po světě. Rád jsem poslouchal hudbu, která však nebyla moc dostupná, stejně jako knihy vycházely pouze schválené desky. Naštěstí jsem měl po dědovi spoustu starých knih, s deskami to bylo horší, ale daly se sehnat na černém trhu a vyměňovat si je. O tom, že bych mohl cestovat po světě, číst a poslouchat co chci, se mi mohlo jenom zdát.
Oženil jsem se, přišly děti a prožívali jsme běžný život. Před politikou, budováním vyspělé socialistické společnosti a velkými úspěch socialismu měla většina lidí úkryt v nějaké ulitě. Ta moje byla fotbalová, s partou jsme trávili většinu volného času spolu včetně společných dovolených a dalších akcí. Většinou jsme nadávali potichu, aby se naše děti dostaly na školu a abychom neztratili dobré zaměstnání. Vstoupit do KSČ naštěstí nebylo nutné, pokud se člověk nechtěl někam vyšplhat.
Potom přišel Gorbačov a v důsledku toho i listopad 1989, po srpnu 1968 další velká politická změna v mém životě. Najednou byla svoboda, nemuseli jsme své názory skrývat, objevily se knihy a desky dříve nedosažitelné. Otevřely se hranice a mohlo se cestovat. Prosadil jsem se i v zaměstnání, měl jsem slušný plat a díky tomu jsme s manželkou procestovali svět tak, jak jsem vždycky snil.
Po odchodu do důchodu nastala nádherná léta. Žádný stres, čas na záliby a koníčky, možnost pokračovat v cestování. Vypadalo to, že budeme mít spokojený podzim života. Bohužel jsme zapomněli, že se svět dynamicky mění. Nejprve přišla finanční krize v roce 2008, potom se Rusko rozhodlo řešit své vnitřní problémy agresí, jak je u nich tradicí. Nejprve zaútočilo na Krym, potom na celou Ukrajinu. Mezitím proběhla ještě celosvětová pandemie covidu. Objevily se ekonomické problémy a lidé začali být nespokojení a jak je v těchto případech běžné, vylezli potenciální diktátoři s jednoduchými řešeními. A protože se demokracie neumí bránit, postupně vítězí.
Nyní se „můj“ svět mění potřetí. Diktátoři, nebo zatím alespoň autoritářští vůdci, vítězí a voliči tomu tleskají. Dokonce i v USA se objevil Trump, prezident chaotik a narcis, jaký se v historii USA od doby jejich vzniku ještě neobjevil. A který se netají přáním stát se diktátorem. V největších a nejsilnějších státech světa, v Číně, v Rusku a brzo i v USA budou možná vládnout diktátoři, kteří si dobře rozumí a kteří se teď snaží přerozdělit si svět podle svých potřeb. I noví malí diktátoři v evropských postkomunistických zemích, se snaží velké diktátory napodobovat a podlézat jim.
Situace nevypadá dobře a musím být připravený na návrat do temné minulosti s diktátory a válkami. Lze to pozorovat i zde v diskuzích na Lidé.cz, kde se objevuje spousta lidí, kteří adorují staré zlaté časy před listopadem 1989 a chtěli by se tam opět vrátit. A to i za cenu další ruské okupace.
Jsem vděčný, že po 33 letech totality jsem mohl prožít 37 let ve svobodné demokratické společnosti. Mě to už neohrozí, ale moc mě mrzí, že moje děti a vnoučata opět zažijí časy, o kterých jsem si myslel, se se už nikdy nevrátí.
