Článek
Někdy to vypadá, že se vlastenectví nebo dokonce nacionalismus stalo novodobou modlou. Dříve tak fungovalo náboženství, které nutilo člověka „věřit“ něčemu, čemu ve skutečnosti nevěřil. Každé víry si vážím a jsem tolerantní ke všem, nerozlišuju věřící podle náboženství, ale musí to být na bázi dobrovolnosti, nesmí to být víra nucená. Evropa byla nejlepším příkladem. Na jedné straně hranic nutili kněží člověka věřit v boha katolického, když překročil hranice, musel věřit v boha protestantského, jinak hrozila i smrt. A takto to bylo i jinde.
Sotva se většina lidstva této hrůzy zbavila, politici začali hledat náhradu, kterou našli v nacionalismu. A jsme zase zpátky. Bydlím u hranic s Polskem, dříve Německem. Já se narodil jako „hrdý“ Čech v Československu. Pokud bych se narodil na stejném místě o pár let dříve, byl bych hrdým Polákem, kdyby k tomu došlo ještě o dvanáct let dříve, byl bych hrdým Němcem. Proč mám být tedy hrdý na to, že jsem Čech? Hrdý můžu být na něco, co jsem v životě dokázal, jakou zásluhu mám na tom, kdy a kde jsem se narodil?
Není takové hurá vlastenectví pouze pokrytectvím těch, kteří toho mnoho nedokázali, nemají být na co hrdí, tak to nahrazují „vlastenectvím“? Mám to tady moc rád. S manželkou jsme procestovali svět (ne pláže), cestovali jsme turisticky s cestovkami i sami, vždy jsme se snažili dostat mezi lidi. Víme, jak je ve světě krásně, ale zároveň jsme také zjistili, že tady je to nejlepší a nejhezčí. Žijeme na hranici mezi Jizerskými horami, Krkonošemi a Českým rájem, podle mě v nejkrásnějším místě na světě, nechtěl bych žít nikde jinde.
Pokud se mě někdo zeptá, jsem patriot svého kraje a mám rád i polskou stranu našich hor. Nikdy kvůli tomu nebudu pobíhat po náměstích a pokřikovat „Čechy Čechům“, „Severní Čechy Severočechům“ ani „Krkonoše Krkonošákům, kdo neskáče není Krkonošák“.
Jednoduše řečeno, v současné době jedna víra nahradila druhou. Kdo byl dříve nevěřící, byl podezřelý nebo byl dokonce odsouzen k smrti. Kdo dnes o sobě neprohlašuje, že je vlastenec, je jenom podezřelý. A není směšné, když jsou našimi největšími vlastenci ti, kteří Čechy ani nebyli? Uvidíme, jak to bude pokračovat.
Samuel Johnson: „Vlastenectví je posledním útočištěm darebáků.“ Tento slavný výrok z roku 1775 necílil na lásku k vlasti jako takovou, ale na pokrytce, kteří se za ni schovávají, aby ospravedlnili své nemorální činy.
George Bernard Shaw: „Vlastenectví je vaše přesvědčení, že tato země je nadřazená všem ostatním, protože jste se v ní narodili.“
Lev Nikolajevič Tolstoj: „Vlastenectví v nejjednodušším, nejjasnějším a nepochybném významu není pro vládce ničím jiným než nástrojem k dosažení ctižádostivých a sobeckých cílů.“
Ambrose Bierce: „Vlastenec je člověk, pro kterého je zájem části nadřazen zájmu celku. Je to hříčka v rukou politiků a nástroj dobyvatelů.“
Arthur Schopenhauer: „Každý ubohý hlupák, který nemá na světě nic, na co by mohl být hrdý, se uchyluje k poslednímu prostředku, být hrdý na národ, ke kterému právě patří.“
Albert Einstein: „Hrdinství na povel, nesmyslné násilí a všechno to odporné nesmyslné tlachání, kterému se říká vlastenectví – jak vášnivě to nenávidím.“





