Článek
Kde se mluví slezsky
Autochtonní obyvatelé Horního Slezska volají po desetiletí čím dál tím hlasitěji po oficiálním uznání svého jazyka. Co je to vůbec slezština? Vysvětlení chvilku zabere, slezštiny jsou totiž dvě, germánská a slovanská. Ta první je skupinou středoněmeckých dialektů, kterými se před vyhnáním Němců po válce hovořilo v pruském i rakouském Slezsku a patří k nim také tehdejší německá nářečí severní Moravy a dialekty kladské. Zde nám však půjde jen o slovanská slezská nářečí, která tvoří skupinu přechodných dialektů mezi moravskými nářečími češtiny na jihu a polštinou na severu.
Na území České republiky slezsky mluví obyvatelé většiny Těšínska, ať už se považují za Poláky, Čechy, Slezany, nebo prostě „tusteloky“, tedy místní. Tato nářečí na východě a jihovýchodě plynule přecházejí do goralských nářečí živeckých a kysuckých. V širším smyslu lze za slezská nářečí považovat i lašské dialekty Těšínska, Ostravska a Opavska (dříve se jimi mluvilo také na Hlubčicku a Ratibořsku).
Většina mluvčích slezštiny ovšem žije v někdejší pruské části Horního Slezska v Opolském a Slezském vojvodství, zejména v okolí Katovic, Opolí a dále na jih od těchto velkých center.
Jak se píše slezsky
Spisovný slezský jazyk nikdy neexistoval a současné snahy o kodifikace narážejí na nařeční roztříštěnost. Současná preskriptivní gramatika se snaží vytvořit normu jazyka pokrývající většinu slezských nářečí (podobně jako kdysi jazykovědci vytvořili zastřešující normu Rumantsch Grischun po značně odlišné rétorománské dialekty ve Švýcarsku). Před touto dnes vesměs uznávanou kodifikací ovšem bylo vymyšleno nejméně deset občas značně svérázných pravopisů. Ještě nedávno zasvěcení lingvisté a spisovatelé žertovali, že každý měsíc vznikne nová slezská ortografie.
Prvenství drží Óndra Łysohorsky (vlastním jménem Ervín Goj), ve Frýdku narozený básník píšící již před válkou ve vlastním pravopise lašským nářečím hornoostravským. Rovněž ještě před válkou vymyslel svůj pravopis Felix Steuer pro svá díla psaná hlubčickým nářečím.
Po pádu komunismu došlo k renesanci Steuerova pravopisu a postupně vzniklo ještě několik dalších. Za zmínku stojí ortografie Grzegorze Wieczorka založená na pravopisu kašubštiny. Nakonec si ujal (kromě Těšínska, kde se pro náčečí používá polský pravopis) již zmíněný tzv. slabikářový pravopis, jenž se může pochlubit značným množstvím diakritických znamének. Zde je několik příkladů:
Łysohorsky: Widźim tu černu krawu na strómě od Marka.
Těšínsky: Widzym tóm czornóm krowym na strómie łod Marka.
Steuer: Widzam tam czornům krowam na strůmje uod Marka.
Wieczorek: Widzã tã czôrnô krowã na strómie òd Marka.
Slabikář: Widzã tã czŏrnõ krowã na strōmie ôd Marka.
I když je slabikářový pravopis nejuniverzálnější, mnohé nářeční jevy nemůže z principu zachytit. Navíc je jeho systém diakritiky tak komplikovaný, že mnozí autoři ignorují ã/ŏ/õ a píší prostě a/o, čímž ovšem vědomě ignorují nářečí většiny opolských a hlubčických mluvčích.
Dialekt nebo jazyk
Polští šovinisté se uznání slezštiny snaží zabránit. Tvrdí například, že jde pouze o dialekt nebo že se jedná o směs polštiny a němčiny (podobně bojovali proti uznání kašubštiny), případně že Slezanům nejde o jazyk, ale o separatismus a připojení k Německu. Udělení statusu regionální jazyka je ovšem rozhodnutí politické, ne lingvistické, a příslušný zákon Sejmem prošel v roce 2024, narazil však na loutku Kaczyńského, tedy prezidenta, který ve zdůvodnění přimíchal do obvyklých šovinistických argumentů ještě Rusko. Nicméně i přes prezidentské veto vláda vyčlenila peníze na vzdělávání ve slezštině a přípravu materiálů pro výuku ve školách. Předpokládá se, že nový prezident nebude mít s uznáním slezštiny problém a zákon podepíše.
