Článek
Město ukryté v náruči kubánské přírody, kde husté a vysoké palmy přecházejí do pitoreskních zákoutí přístavů a pláží do tichých a sluncem rozpálených ulic, kterým dominují koloniální budovy s odlupující se barvou. Město voní po tropických dálkách, mořském vzduchu a – jak místní hrdě upozorňují – také po tabáku.
Hned po příjezdu příchozí vřele vítá kubánské slunce, které se odráží od barevných fasád domků. Na chvíli si sedám poblíž pláže a nechávám pohled bloudit po obzoru, kde se palmy líně kývají v rytmu větru.
Zdá se mi, jako bych slyšel slova Kryštofa Kolumba. Právě tady, nedaleko od Atilly, napsal po svém přistání na Kubě do svého deníku: „Nejkrásnější země, jakou kdy lidské oči viděly.“ A jak by taky ne? Zelená příroda poloostrova El Ramón a modrá barva malé zátoky se tu doslova vplétají do srdce každého, kdo na chvíli zpomalí.
Od chátrajícího vlakového terminálu se vydávám hlouběji do města. Každý krok provází vůně přístavu. Atilla má však ještě jednu místní chloubu, kterou by ani znuděný turista neměl minout. Je to Muzeum René Ramose Latourta, věnované slavnému revolučnímu hrdinovi.
Před vchodem do mini muzea stojí milá starší dáma, jejíž malá postava by mohla na první pohled působit rezignovaně, ale je plná elánu. „Jste první návštěvníci za celý týden!“ volá nadšeně, když nás vidí. Svým zápalem a energií mi připomíná hostitelku, která celý den na něco čekala, a když to konečně nastane, dává tomu vše.
Procházím muzeem, kde je ložnice zařízená tak, jak Latourt skutečně žil. Na poličkách jsou poházené jeho knihy, přesto vše působí nedotčeně. Na zdi visí černobílé fotografie, na kterých je zachycen v okamžiku, kdy se mu zdálo, že má celý svět na dlani a dlouhý život před sebou. Průvodkyně živě a s neskrývanou hrdostí vypráví o jeho životě, o jeho snech a o jeho konečné oběti, která změnila chod nejen kubánské revoluce.
Z Atilly odjíždím plný dojmů. Tohle město není jen dalším zastavením na cestě napříč Kubou. Je vzpomínkou na časy, kdy příroda a lidé splývaly v jakési harmonii. Je místem, kde vzpomínky na revoluci a bohatá historie třtinových plantáží spojují turisty i místní dohromady.
Výhledy na pláž, nebo nebeskou sladkost syrové cukrové třtiny, nebo hluboké oči staré dámy v muzeu. Atilla ve mně zanechává vlastní letokruhy – příjemný pocit respektu k místu, kde tropická příroda, koloniální minulost, ale i každé sousto, slovo či úsměv je jedinečný.
Camagüey uprostřed Kuby
Předměstím vjíždím do města Camagüey a cítím, že se mé cestování Kubou dostává na zcela nový level. Slunce v tuto chvíli odpočívá na obzoru a oranžové paprsky pokrývají děravé střechy domů. Město, jehož historie sahá až do roku 1514, je jako zapomenutý labyrint. Ztracené mezi palmami a oceánem. Camagüey, často označované za město džbánů díky svým typickým hliněným nádobám tinajones, mě okamžitě vtahuje do sebe.
Pomoc mi nabízí starší žena s širokým úsměvem, když mě vidí, jak se již potřetí marně snažím zorientovat v spletité síti uliček. Camagüey je jako krychlové puzzle – jeho centrum, zapsané na seznamu světového dědictví, je propletené chaotickými cestami, lámajícími se pod různými úhly. Často neomylně vedou tam, kde začínala další. Ale to je právě jeho kouzlo. Město samo je pro nás, poutníky, navrženo k tomu, abychom zůstali ztraceni. Toto přízračné místo je zosobněním samotného života na Kubě.
Hotel E La Avellaneda - klenot jedné epochy
Noční Camagüey mě přijalo do svého klidu a chaosu zároveň, když usedám do houpacího křesla na recepci hotelu E La Avellaneda, jednoho z těch míst, kde se čas nikdy nedotýká nábytku nebo tváří místních štamgastů. Samotná budova je pojmenovaná po Gertrudis Gómez de Avellaneda, jedné z nejvýznamnějších kubánských básnířek.
Elegantní koloniální architektura hotelu uvádí takřka do snění – mohutné dřevěné dveře, barevná podlaha a detaily v podobě železných luceren zdobících vnitřní atrium… Je to mimořádný kousek historie zakletý do hotelového kamene. Uvnitř hotelu starobylá elegance. Nostalgie a jakýsi pokorný luxus, který pečetí slávu minulosti, aniž by ji vnucoval. Každý kout zde uchovává hotelové vzpomínky. Třeba na mladého recepčního, oděného v o dvě, či tři čísla větším obleku, jak se nechá hrdě fotit.
Tinajones – symbol Camagüey
Přitahuje mě náměstí Plaza San Juan de Dios, obklopené barevnými domky dlážděné nepravidelnými kameny. Právě zde chápu, proč internetoví průvodci tolik hovoří o džbánech. Tyto obří hliněné džbány, kterými je město poseté, nejsou jen dekorací – dříve uchovávaly vodu, dnes symbolizují ducha Camagüey. Každý, který míjím, působí jako hliněný strážce města.
Místní barman mi u plechovky piva v noci vypráví, že kdo pije vodu z městských džbánů v Camagüey, zůstane v tomto městě navždy. Zasměju se, ale zároveň cítím, že v tom něco je. Camagüey netouží, abyste jen prošli, chce vás vepsat do svého příběhu. Chce, aby každý, kdo tudy proplul, si povinně odvezl kousek tohoto labyrintu ve svém srdci.
A právě o podobných chvílích, kdy se setkáte s místními, zažijete nečekané a intenzivní okamžiky, vyprávím ve svém cestopisu s názvem Boj o holý život, orgie i setkání se žralokem, který je nyní v předprodeji ve vydavatelství Albatros na jeho crowdfundingové platformě. Příběh o skutečných emocích, nebezpečí a kráse, které mě na mých cestách provázely. Připojte se a nahlédněte do příběhů, které mnohdy přesahují hranice všedních dní.
