Článek
Zasunutí do hlubin Císařského záseku bylo jako propadnout se vlastní pamětí. Vlhký, křídový vzduch voněl prachem a zatuchlinou, ale pro mě to byl nejčistší prostor na zemi. Tady dole neexistovaly dálnice, radary ani korupční účetnictví mé bývalé ženy. Byla tu jen tma, ozvěna našich vlastních kroků a neúprosný tikot vestavěného hodinového strojku v mém rekordéru.
Nad našimi hlavami hřměl vrtulník. Rotorové listy řezaly noční vzduch s takovou silou, až se vápencové stropy štoly lehce chvěly a na ramena nám padala drobná zrnitá drť. Reflektory nahoře křižovaly prostor, ale vápenec nás držel v bezpečí – pohlcoval nejen lidské teplo, ale i veškeré elektromagnetické vlnění.
Radek těžce oddychoval opřený o vlhkou stěnu šachty, držel se za naražené žebro a prázdným pohledem zíral do temného labyrintu před námi.
„Co teď, Oto?“ šeptem vyrazil ze sebe, zatímco nad námi kroužila hrozba. „Tady dole končí mapa. Tyhle štoly vedou kilometry hluboko do starých podzemních chodeb. Bez světla se odsud nedostaneme.“
„Kdo mluvil o tom, že se odsud chceme dostat?“ odpověděl jsem a přiložil sluchátka k uším.
Přehrál jsem si poslední uložený soubor. Z amplifikovaného záznamu se okamžitě vyřinula symfonie celého příběhu: drsné šustění vápence, skřípění podlézavých slov, ostrý tón fázového rušení, a nakonec ten hluboký, drtivý úder podzemní masy. A pak, v té nejhlubší tichosti na konci stopy, se pod šumem mikrofonu ozvalo ještě něco. Jemné, kovové ťukání – Morseova abeceda, kterou mi Ema kdysi jako dětem vkládala do hlavy, když jsme si hráli na potápěče.
S-L-E-D-U-J K-R-E-V.
Podíval jsem se na svůj pravý rukáv, kde na manžetě kapala krev z utrženého ucha. Kapka po kapce dopadala na bělostný prach pod nohama a tvořila malou, temnou stopu směřující dál do nitra hory.
Vypnul jsem rušičku na svém opasku, odjistil satelitní vysílač a s pevným, klidným stiskem poslal celou noční nahrávku přímo na veřejný server.
Vrtulník nad námi mezitím ztlumil motor a usadil se na hraně lomu. Někdo venku otevřel dveře.
„Pojď, Radku,“ řekl jsem a vkročil do černé neznámé chodby. „Ticho právě skončilo.“
