Článek
Místo vysvětlení systému předkupního práva k půdě předvedl předseda vlády hysterické divadlo plné osobních výpadů a zpochybňování novinářčina IQ.
Politická kultura v České republice prošla za poslední léta mnohými zatáčkami, ale moment, kdy se předseda vlády přímo na ulici promění v samozvaného primáře psychiatrie, nastavuje novou laťku. Nebo spíše dno.
Scéna jako ze špatného absurdního dramatu: novinářka Nora Fridrichová se zeptá na věcný, legislativní a čistě systémový dopad chystaného zákona o zemědělské půdě na největšího hráče na trhu. Odpověď premiéra Andreje Babiše? Blesková diagnóza, otázka na výši IQ a doporučení k okamžité hospitalizaci.
Je to vskutku obdivuhodná efektivita. Místo zdlouhavého vysvětlování paragrafů, paragrafových znění a dopadů na tržní prostředí stačí mávnout rukou, spustit rychlopalnou směs slovenštiny s češtinou a poslat tázajícího se léčit. Proč se obtěžovat s argumenty, když máte po ruce tak univerzální medicínský kalibr?
Pohled na premiéra, který na věcný dotaz ohledně předkupního práva k půdě reaguje podrážděným „Vy jste nemocní z Agrofertu“, odhaluje hluboký strukturální problém. Andrej Babiš se nám totiž snaží vštípit fascinující právní i logickou teorii: Agrofert vlastně neexistuje, nikdo ho nevlastní, nikdo neovládá ale zároveň je potřeba velmi pečlivě hlídat, aby se o něm v souvislosti s vládní politikou vůbec nemluvilo. Jakmile se objeví novinář, který si dovolí připomenout, že holding obhospodařuje téměř stotisíc hektarů půdy a případná legislativní výhoda má hodnotu miliard, nejedná se o výkon žurnalistiky, ale o aktivismus a nenávist.
Tradiční pojetí demokratické diskuse předpokládá, že politik na nepříjemnou otázku odpoví, případně ji obratně odkloní. Andrej Babiš však vynalezl vlastní komunikační školu. Když se vám otázka nelíbí, nechejte vyhořet nervovou soustavu, obviňte tazatele ze lži, zpochybníte jeho intelekt a pro jistotu ho označte za „aktivistickou babu“. Je to nepochybně velmi lidské, lidové a autentické – přesně takové, jaké by to v kabinetu ministerského předsedy být nemělo.
Místo toho, aby premiér uklidnil veřejnost a věcně vyvrátil obavy, že nový zákon vytvoří živnou půdu pro obří agrokombináty na úkor drobných vlastníků, předvedl hysterické divadlo. Vypovídající hodnota tohoto výstupu přitom leží úplně jinde než v dotazovaném zákoně. Ukazuje na vládu, jejíž předseda stále nepochopil základní rozdíl mezi soukromým mikrofonem na tiskové konferenci a výslechem u podnikového šéfa StB v 80. letech.
Nora Fridrichová se ptala na věc, která se dotýká peněženek a majetkových práv milionů lidí. Odpovědí jí bylo divoké, agresivní představení o tom, jak těžké je pro jednoho muže unést tíhu vlastního střetu zájmů. Pokud je legitimní novinářský dotaz příznakem nemoci, pak nezbývá než popřát české žurnalistice, aby byla v následujících letech co nejvíce „infikována“. Protože ve chvíli, kdy novináři přestanou klást otázky, které premiéra přivádějí k šílenství, budeme nemocní už úplně všichni.
