Článek
Všechno to začíná u jednoho nenápadného ptáka. Čáp je fascinující tvor. Když staví hnízdo, je vytrvalý, metodický a neváhá si „vypůjčit“ materiál odkudkoli z okolí, jen aby byla stavba pevná, vyhřátá a bezpečně chráněná před nepřízní okolního světa.
Přesně takový model architektury se v České republice stál dominantním urbanistickým i politickým slohem. Dnes už totiž nemluvíme o jedné rekreační farmě na Benešovsku. Dnes mluvíme o celém státě, který se proměnil v jedno gigantické, pečlivě vyhřáté Čapí hnízdo.
Nejnovější dějství této politické operety zapsala Evropská komise. Mluvčí Louise Bogeyová v Bruselu věcně, suchým úřednickým jazykem oznámila to, co v Česku ví i každé dítě v mateřské škole: premiér Andrej Babiš se nachází v potenciálním střetu zájmů. Unijní orgány proto pozastavily proplácení desítek milionů korun z fondů pro rozvoj venkova i z fondů kohezních pro firmy z holdingu Agrofert.
Odpověď z Prahy na sebe nenechala dlouho čekat. Byla rázná, státnická a vstoupí do učebnic moderní politologie: „Nezajímá mě to a ani to neřeším.“
To je věta, která by se měla tesat do žuly nad vchod do Strakovy akademie. Vyniká totiž odzbrojující poctivostí. Zatímco v normálních západních demokraciích by zpráva o pozastavení evropských dotací pro firmy spojené s předsedou vlády vyvolala tiskové konference, ministerské prověrky nebo rezignace, v českém rybníku stačí jedno mávnutí rukou. Nezajímá. Neřeším. Případ uzavřen, jděte pracovat.
Kouzlo svěřenského klobouku
Ačkoliv se právní inženýři holdingu snažili vytvořit dokonalou iluzi, evropský bruselský divák odmítá tleskat. Triky s kloboukem totiž fungují jen do chvíle, kdy z něj stále vykukují stejné králičí uši.
Právní alchymie zvaná RSV Trust měla být konečným řešením. Akcie se vezmou, zabalí do úhledného právního balíčku, vloží do svěřenského fondu a presto!— premiér náhle nemá s holdingem vůbec nic společného. Vůbec ho nezajímá, kolik miliard ročně proteče jeho účty, netuší, kdo sedí v jeho správních radách, a o dotacích slyší poprvé v životě, nejspíš někde z rádia.
Problém je v tom, že Evropská komise nepoužívá k posuzování reality růžové brýle. Pro unijní úředníky totiž není podstatné, jak se papír jmenuje, ale kdo drží klíče od trezoru a v čí prospěch se plní fondy na stáří. Pokud zakladatel fondu může strukturu ovlivňovat, nebo z ní má konečný prospěch, střet zájmů nemizí. Pouze se převlékl do dražšího obleku.
Je to půvabný paradox: Premiér tvrdí, že s firmou nemá nic společného. Zároveň však jakákoli zpráva o holdingu vyvolává jeho okamžitou a velmi osobní reakci. Pokud vás něco skutečně nezajímá, málokdy o tom natáčíte videa na sociální sítě a neobviňujete půlku Evropy z diktátu.
Opozice v roli věčného proroka pohromy
Zatímco premiér zachovává klid anglického lorda, česká opozice vystartovala s obvyklým arzenálem silných slov. „Lhář, ostuda, výsměch!“ hřmí z lavic SPOLU, Pirátů a STANu.
Tato politická dramaturgie je už dokonale nacvičená. Opozice po každém verdiktu z Bruselu vystoupí, pohrozí pěstí, poukáže na morální úpadek a položí klíčovou otázku: Kdo to všechno zaplatí?
A právě zde se dostáváme k jádru věci. Obava, že pozastavené evropské miliony nakonec potichu vykryje český daňový poplatník skrze předfinancování ze státního rozpočtu nebo přes Státní zemědělský intervenční fond (SZIF), není paranoia. Je to pragmatický odhad historického vývoje. V systému Čapího hnízda totiž platí jednoduché pravidlo: Zisky jsou soukromé, ale rizika a účty se velmi rády socializují.
Opozice má sice pravdu v tom, že jde o unikátní ohýbání politické kultury, ale její bezmocnost je stejně fascinující jako Babišova flegmatičnost. Skoro to vypadá, že opoziční lídři doufají, že za ně špinavou práci vykoná Brusel. Jenže Brusel neposílá policajty, Brusel jen zavírá kohoutky s penězi.
Systém, kde je pravidlo jen doporučením
Případ pozastavených dotací ukazuje něco mnohem hlubšího než jen osobní příběh jednoho miliardáře v politice. Ukazuje, jak se postupně posouvá hranice toho, co je považováno za normální.
Když se před lety poprvé objevila kauza Čapí hnízdo, šlo o padesátimilionovou dotaci pro malou firmu, která náhodou na chvíli přestala být součástí velkého holdingu, aby se do něj hned po obdržení peněz vrátila. Tehdy to šokovalo. Dnes, o řadu let později, už nešokuje nic.
Lidé si zvykli. Zvykli si na to, že zákony se nepíší proto, aby se dodržoval jejich duch, ale proto, aby se v nich našla dostatečně velká skulina. Zvykli si, že střet zájmů není překážkou pro výkon veřejné funkce, ale spíše příjemným provozním bonusem. A hlavně si zvykli na to, že odpověď „Nezajímá mě to“ je zcela legitimní politickou strategií.
Zlatá klec na účet všech
Zemědělský sektor v Česku je toho zářným příkladem. Zátěžový test, kterým teď prochází Ministerstvo zemědělství a SZIF, je téměř komický. Na jednu stranu musí předstírat, že měří všem stejně, na stranu druhou vědí, že jakýkoli ostřejší krok vůči největšímu hráči na trhu vyvolá zemětřesení.
Zatímco přímé platby na plochu (EZZF) dál tečou bez přerušení – protože u nich prý riziko ovlivnění nehrozí – investiční dotace na modernizaci a rozvoj venkova stály. To znamená, že menší farmáři, kteří nemají k dispozici armádu právníků a svěřenské fondy, musí doložit každý papír a dohledat každý doklad na haléř, zatímco u gigantů se řeší, zda se koncept střetu zájmů vůbec vztahuje na pozemské bytosti.
Česko se tak ocitlo v pasti. Jsme zemí, která ráda čerpá, ale nerada poslouchá, jaká pravidla s penězi souvisí. Chceme být součástí bohaté a bezpečné Evropy, ale jakmile nám unijní kontrola naznačí, že pravidla platí i pro předsedy vlád, začneme mluvit o suverenitě a o tom, že nás věci z Bruselu vlastně nezajímají.
Hnízdo je teplé, ale větve praskají
Příběh o gigantickém Čapím hnízdě tak pokračuje do další kapitoly. Můžeme zavírat oči, můžeme tvrdit, že jde o účelovou kampaň, a můžeme opakovat, že firmy už nikomu neříkají pane. Faktem ale zůstává, že reputační a finanční sekeru nakonec zatne někdo jiný než právníci svěřenských fondů.
Když totiž postavíte stát jako hnízdo pro jednoho dominantního tvora, musíte počítat s tím, že ostatní nájemníci se časem začnou tísnit na okraji. A až z Bruselu nepřitečou další miliardy na zpevnění větví, bude velmi zajímavé sledovat, z čího hnízda se nakonec budou brát peníze na opravu.
Zatím je ale klid. Premiéra to nezajímá, opozice (nesměle) vrčí, Brusel čeká a české Čapí hnízdo dál strmě roste k nebesům. Ještě to nevíte, ale žijete v zemi, kde se nemožné stalo standardem.
