Článek
Jim stojí ve dveřích vojenského letadla na základně Tan Son Nhut a v tu chvíli ještě neví, že právě teď začíná počítat. Tři sta šedesát pět dní. Tolik trvá turnus. Tolik dní bude počítat každé ráno, fixou na své helmě.
Standardní délka nasazení amerického vojáka ve Vietnamu byla 365 dní. Pěšáci si na helmy psali odpočítávání do konce turnusu – tzv. DEROS .
Je to kluk z Ohia. Nedodělal vysokou, a tak mu přišel povolávací rozkaz – ten kus papíru, který si bohatší kluci dokázali vyřešit. Jim neměl kontakty. Jim měl prostě jen smůlu.
Nováček nesmí mít jméno. Říkají mu FNG – Fucking New Guy. Zatracený nováček. Starší vojáci se na něj ani nepodívají. Nepodají mu ruku, nezeptají se, odkud je. A Jim zpočátku nechápe proč – až mu jeden z nich, voják s prázdnýma očima, kterému říkají Smitty, tichým hlasem řekne pravdu:
„Nováčci umírají první. Nebudu se k tobě vázat, abych tě pak nemusel … chápeš?.“
Pěšákům první linie se říkalo Grunts (chrochták). Název vznikl podle zvuku, který voják vydává, když si na záda hodí třicetikilovou krosnu. Průměrný věk pěšáka byl pouhých 22 let – ve druhé světové válce to bylo 26.
Válka je peklo, ale to není ani polovina pravdy, protože válka je také záhada a teror a dobrodružství a odvaha i objevování. Válka je odporná; válka je groteskní. Válka z vás dělá muže; válka z vás dělá mrtvolu.
Zelené peklo. Jeho domovem se stává vrtulník Huey. Právě teď ho vyplivuje do džungle. Nepřítel nemá tvář. Jim za měsíce sotva uvidí živého nepřítele – a přesto smrt číhá za každým stéblem trávy. Bambusový kůl potřený vším možným, nástražný drát, granát ve větvích. Válka tady není střet armád. Je to nekonečné čekání na kulku.
Jim má na helmě fixou napsané „Born to Kill“ - Zrozen k zabíjení
A pak je tu příroda, která zabíjí pomaleji, ale jistěji. Nohy mu hnijí v promáčených botách. Po zádech se mu plazí pijavice. Únava ho ohýbá v pase. A on jde dál, s batohem těžkým přes třicet kilo, protože zastavit znamená zemřít.
Pěšák běžně nesl výstroj, munici, vodu a zbraně o váze 30 až 45 kilogramů. K odlistění džungle USA masivně používaly defoliant Agent Orange – jed, jehož následky se u veteránů projevily až za desítky let.
První ostrá přestřelka přichází bez varování. Chaos. Řev. Jim střílí naslepo do zelené stěny. A když palba utichne, vidí dvě věci, které ho budou pronásledovat až do smrti: mrtvého kamaráda – a mrtvého nepřítele. Podvyživeného kluka, který vypadá mladší než on sám.
V tu chvíli Jim z Ohia už není FNG, už je z něj Grunt. Útěk do mlhy. Aby přežil to, co vidí, potřebuje Jim necítit. A tak kouří. Marihuanu přímo v zákopu. A když je na základně, koupí si od místních dětí ampulku čistého heroinu za pár dolarů. Přestal věřit na demokracii. Přestal věřit na boj proti komunismu. Věří už jen v jednu jedinou věc – přežít příští minutu. A v to, aby přežili i kluci vedle něj.
Heroin byl ve Vietnamu levný a snadno dostupný. Právě v souvislosti s touto válkou medicína poprvé oficiálně definovala pojem PTSD – posttraumatickou stresovou poruchu.
Návrat, který nikdo neoslavil. Jim přežil. Letadlo ho veze domů – a v kabině je hrobové ticho. Žádný jásot, žádné úlevné slzy. Každý si veze své démony. Přistávají v Kalifornii. A Jim si na letištních záchodech svléká uniformu. Ne z radosti. Ze strachu. Protože venku demonstrují jeho vrstevníci. A když projde halou, nikdo mu netleská. Místo potlesku slyší výkřik, který ho rozsekne na dvě půlky:
„Vrahu dětí“
Amerika chce na špinavou válku zapomenout. A Jim je její živou připomínkou.
Na rozdíl od veteránů předchozích válek nečekalo na ty z Vietnamu žádné vítězné přivítání. Mnozí byli ignorováni nebo veřejně napadáni. Statisíce skončily na okraji společnosti – bez práce, bez domova, ve vězení.
Kuchyně, rok 1979. Je noc. Jimovi je třicet. Cítí se na šedesát. Sedí v kuchyni a venku bouchne výfuk auta – a on reflexivně padá k zemi. Srdce mu buší, ruce se třesou. Zvuk vrtulníku ho dokáže ochromit na celý den. Práci si neudrží. Je náladový, uzavřený, občas agresivní. Manželka odešla. A na kůži se mu začínají objevovat podivné vyrážky – pozdrav od Agent Orange, který několikrát zasáhl jeho jednotku.
Světový tisk v té době píše, že do roku 1982 spáchalo přibližně 60 000 veteránů sebevraždu nebo zemřelo na předávkování. To číslo převyšuje počet vojáků padlých přímo ve válce (oficiálně 58 220). Děsivé. Víc než děsivé! [viz poznámka]
Jimův příběh nekončí hrdinskou smrtí na bitevním poli. Končí tiše. Osaměle. V obyčejné kuchyni v Ohiu. S pocitem, že nejlepší roky života nechal v zemi, kterou nedokázal najít na mapě – a ze které se ve skutečnosti nikdy úplně nevrátil.
Průzkum tunelů Vietkongu. Ve Vietnamu tak bojovali v podstatě teenageři a velmi mladí muži, což mělo obrovský vliv na jejich psychický vývoj a schopnost zpracovat válečné hrůzy.
Jedním z nejmrazivějších, ale zároveň nejsmutnějších příběhů, které ilustrují tuto tragickou statistiku, je příběh muže jménem Lewis B. Puller Jr.
Jeho osud dokonale zosobňuje to, jak válka ve Vietnamu ničila celé generace Američanů – a to i ty, kteří pocházeli z té nejvznešenější vojenské elity.
Miluji vůni napalmu po ránu. (…) Voní jako… vítězství.
Lewis Puller Jr. měl armádu v krvi. Jeho otec, generál Lewis Chesty Puller, byl nejčastěji vyznamenaným mariňákem v celé historii USA, národním hrdinou a symbolem tvrdosti. Když mladý Lewis v roce 1968 studoval práva, cítil povinnost jít ve stopách svého otce. Narukoval k námořní pěchotě a byl vyslán do Vietnamu.
Jeho válka trvala pouhé tři měsíce. V říjnu 1968 vedl Lewis svou jednotku v provincii Quang Nam. Při postupu v terénu šlápl na nastraženou minu (houfnicový granát).
Výbuch byl devastující. Lewis přežil jen zázrakem, ale cena byla strašlivá: přišel o obě nohy vysoko nad koleny, o levou ruku a části prstů na pravé ruce. Když ho jeho otec, starý tvrdý generál, uviděl v nemocnici, poprvé v životě se před lidmi zhroutil a rozplakal.
