Článek
V české a slovenské politické krajině existuje jen málo relikvií, které by lidi dokázaly rozvášnit, rozštěpit a přinutit k zuřivému skřípění zubů tak spolehlivě, jako je pět písmen a jedno křestní jméno: Andrej Babiš .
Je to příběh, v němž se mísí pach socialistických tuzexových bonbónů, ševelení kanceláří podniku zahraničního obchodu, tichá šeď totalitních chodníků a především – tíha lidské paměti.
Archívy mluví přesně
Vraťme se na chvíli do 80. let. Vzduch je těžký, v ulicích Československa panuje normalizační ticho a mladý ambiciózní ekonom Andrej Babiš cestuje po světě v barvách podniku Petrimex. Pro Státní bezpečnost byl takový člověk cennou kořistí. Měl přehled, kontakt se světem za oponou, mohl mluvit s cizinci.
Papír však snese všechno – anebo naopak mluví příliš jasně. Když se po listopadu 1989 otevřely skříně s tajnými svazky, historici v nich objevili křehkou mozaiku.
- V roce 1980 byl veden jako důvěrník.
- V listopadu 1982 se v kartotékách objevil zápis, který změnil politické dějiny: tajný spolupracovník – agent s krycím jménem Bureš (evidenční číslo 25085).
- Oficiální záznamy konstatují, že vztah byl „přerušen“ v roce 1988 kvůli jeho odjezdu do Maroka.
Pro miliony lidí to byl jasný důkaz. Jméno, podpis, svazek. Symbol kolaborace s režimem, který lámal lidské osudy.
Muž, který nikdy nic nepodepsal
Jenže pak je tu druhá strana barikády. Strana, na které stojí sám jeho excelence Andrej Babiš. Ten po celá desetiletí s tepem na hrdle a hlasem plným vzdoru opakuje jediné:
Je to lež. Nikdy jsem s StB nespolupracoval, nic jsem nepodepsal, o ničem jsem nevěděl.
Babišův příběh zní jinak: Stovky agentů si tehdejší příslušníci StB vymýšleli jen proto, aby plnili tabulky, vykazovali činnost a brali prémie. Z jejich pohledu byl obětí systému, který si jeho jméno bez jeho vědomí přisvojil. A tak začala válka, jakou justice dlouho nepamatovala.
Soudní tahanice trvaly déle než dekádu. Babiš slovenské soudy nejprve vyhrával, pak prohrával, narážel na verdikty Ústavního soudu a mezitím v archivech přibývaly další nálezy – například originální statistická karta agenta Bureše. Byla to nekonečná právní zákopová válka, v níž šlo o víc než o čest, šlo o samotnou morální podstatu politického vůdce.
Tečka, která rozděluje
A pak přišel zlom, který leckoho šokoval. Na podzim roku 2024 uzavřelo slovenské ministerstvo vnitra s Andrejem Babišem mimosoudní smír.
Úřad po letech přehodnocování a s ohledem na hrozící prohry v mezinárodních sporech uznal, že Babiš byl v archivních svazcích veden neoprávněně a s tajnou policií vědomě nespolupracoval. Z hlediska paragrafů a úředního razítka tím Babiš na Slovensku získal čistý stůl.
Opozice a část historiků hned mluvily o „politickém handlu“ a stínové dohodě účelové moci. Jeho voliči naopak slavili – jako zadostiučinění pro člověka, kterého prý léta „systematicky špinili“.
Co zbývá? Která pravda je ta pravá? Ta, kterou ukazují zažloutlé papíry z trezorů komunistické kontrarozvědky, nebo ta, která je zpečetěna moderním úředním smírem?
