Článek
A právě v téhle pavučině se Andrej Babiš pohybuje jako buldozer, který si spletl ústavní zřízení s tabulkovým Excelovým souborem. Spojit slova „Andrej Babiš“ a „demokrat“ v jedné větě proto není jen nepřesnost – je to učebnicový oxymóron.
Když se podíváme na realitu jeho vládnutí, ukazuje se, že formální účast ve volbách neznamená demokratické smýšlení. Babiš si osvojil techniku, kterou politologové trefně nazývají liberálním či technokratickým populismem: vezme nástroje demokracie, použije je k získání moci a pak systematicky obrušuje pojistky, které by tuhle moc mohly omezit.
Stát jako firma, demokracie jako překážka
„Stát se musí řídit jako firma.“ Tohle heslo zní na billboardu úderně, jenže stát není Agrofert. Ve firmě neexistuje opozice, které musíte vysvětlovat každý krok, neexistuje nezávislý soud, který vám může zablokovat rozhodnutí, a už vůbec neexistují novináři, kteří se ptají na věci, které se vám nehodí do krámu.
V praxi se tenhle manažerský přístup promítá do snahy ořezat všechno, co zpomaluje ‚výkon‘. Zkracování připomínkových řízení, omezování prostoru pro věcnou veřejnou debatu, zpochybňování role kontrolních institucí nebo přesun agend tak, aby se snížil vnější dohled – to všechno zapadá do stejného vzorce. Jak ukazují analýzy fungování jeho vlády i nedávná zjištění kolem střetu zájmů a podnikatelských vazeb, pravidla se v takovém pojetí stávají spíše otravnou formalitou než závazným rámcem.
Střet zájmů jako životní styl
Nejviditelnější trhlinou v demokratické kultuře Andreje Babiše zůstává nekonečný seriál o střetu zájmů. Soudy i kontrolní orgány opakovaně konstatovaly, že faktické ovládání byznysu a politická moc jdou v jeho případě ruku v ruce – ať už šlo o dřívější konstrukce, nebo o novější přesuny do svěřenských fondů, jako je RSVP Trust.
Demokrat si v takové situaci řekne: „Veřejný zájem musí stát nad mým soukromým majetkem, jinak do politiky nepatřím.“ Babiš volí opačný postup: zpochybňuje samotný princip, tvrdí, že jde o kampaň, a sází na to, že voličům bude jedno, zda se premiérovy firmy mají v důsledku vládních kroků lépe. Jenže jakmile se z veřejné moci stane nástroj k ochraně a rozvoji soukromého impéria, přestává jít o zastupování občanů a začíná jít o privatizaci státu.
Útoky na brzdy a protiváhy
Skutečný demokrat bere brzdy a protiváhy jako nutnou obranu proti zneužití moci – i když mu zrovna zkomplikují život. U Andreje Babiše je ale dlouhodobě čitelný reflex obrácený: kdykoli narazí na soudce, státního zástupce, novináře, Senát nebo občanskou společnost, která nesouhlasí, přichází nálepka účelovosti, spiknutí či kartelu.
A když pak desítky či statisíce lidí vyjdou do ulic – jako při listopadové demonstraci na pražské Letné – zaznívá sice formální uznání práva protestovat, ale okamžitě následuje zlehčování důvodů a bagatelizace nespokojenosti. Právě tady se láme chleba: formálně se nic nezakazuje, ale politická kultura se posouvá směrem, kdy se legitimní kritika odbývá jako „nepravdivá“ či „objednaná“.
Proč na tom záleží
Označit Andreje Babiše za demokrata znamená zaměnit volební aritmetiku za demokratickou podstatu. Volby jsou jen startovní čárou, nikoli cílovou páskou, za níž si vítěz může dělat, co se mu zachce. Dokud bude česká politika vnímat obcházení pravidel, oslabování kontrolních mechanismů a propojování byznysu s mocí jako „normální pragmatismus“, bude demokracie v Česku pod neustálým tlakem. A oxymóron zůstane oxymóronem – ať už ho zabalíme do jakéhokoli marketingového sloganu.
Zdroje:






