Hlavní obsah

Národní třída není prádelna politických životopisů. Žádná kytice nedokáže přepsat archiv

Foto: Ben Skála, Benfoto, Wukimedia Commons, CC BY-SA 4.0

ilustrační foto

17. listopad 2026: Když se k odkazu sametové revoluce hlásí lidé s minulostí, kterou by nejraději nechali v archivech.

Článek

Je zvláštní, velmi zvláštní, když se k odkazu 17. listopadu hlásí politici, jejichž vlastní minulost je neoddělitelně spojena s institucí, proti níž tehdejší studenti a občané bojovali.

Sedmnáctý listopad není jen další státní svátek, příležitost položit květiny, pronést několik vzletných vět a vyfotografovat se u pamětní desky. Je to připomínka odvahy postavit se totalitní moci, policejnímu násilí, strachu, udavačství a systému, který lidem odpíral svobodu.

A právě proto by měl být tento den také dnem historické paměti a osobní odpovědnosti. Nejen dnem slavnostních fotografií. Andrej Babiš dlouhodobě odmítá, že by vědomě spolupracoval s komunistickou Státní bezpečností. V archivních dokumentech je přitom veden jako agent s krycím jménem Bureš.

Nejde přitom pouze o nějakou zaprášenou kartičku, kterou někdo náhodou objevil ve sklepě. Slovenský historik Jerguš Sivoš provedl rozsáhlou archivní rekonstrukci a ve své odborné studii dospěl k závěru, že evidence i vedení svazku odpovídaly tehdejším předpisům StB.

Jeho odborné závěry podpořil také historik Petr Blažek, který veřejně uvedl, že existuje dostatek důkazů o Babišově spolupráci s částí StB.

Babiš má samozřejmě právo se bránit a zpochybňovat závěry, se kterými nesouhlasí. Má také právo na spravedlivý právní proces. Jenže právo popírat vlastní minulost není totéž jako právo přepisovat historickou paměť. Soudní smír není právoplatný rozsudek soudu. A tady začíná problém, který přesahuje jednoho politika.

Ještě zajímavější rozměr získává letošní připomínka 17. listopadu v souvislosti s ministrem kultury Otou Klempířem.

Na rozdíl od Babiše Klempíř svou někdejší spolupráci s StB přiznal. V roce 2019 v rozhovoru pro časopis Reflex popisoval, že podlehl strachu a nátlaku. To je okolnost, kterou nelze ignorovat. Mladý člověk v totalitním režimu mohl být vystaven skutečnému vydírání a zastrašování. Jenže právě zde přichází důležitý posun.

V lednu 2026 zveřejnili Reportéři České televize výsledky práce s archivními dokumenty. Ty ukázaly, že Klempířovo působení nebylo možné odbýt pouhým podpisem vynuceným strachem. Pod krycím jménem Olda předával StB informace o lidech ze svého okolí.

Důstojníci jeho zprávy považovali za důvěryhodné a některá konkrétní udání měla dopad na další osudy dotčených lidí. Jeho vlastní písemné zprávy se nedochovaly, což je důležitá archivní výhrada. Závěry reportáže vycházejí z dalších dochovaných svazků a dokumentů.

To už není jen otázka podpisu pod nějakým papírem. Je to otázka lidí, jejichž důvěru člověk mohl zradit.

A teď si položme otázku: Jak má člověk vnímat ministra kultury, který veřejně hovoří o svobodě, demokracii a pluralitě názorů, když jeho vlastní minulost zahrnuje předávání informací represivnímu aparátu?

Minulost sama o sobě nemusí člověka navždy diskvalifikovat. Lidé mohou litovat, přiznat chybu a pokusit se napravit, co napravit lze. Jenže k tomu patří také otevřenost, pokora a respekt k těm, kterým jejich jednání mohlo ublížit. Nestačí vysvětlit vlastní strach. Je třeba nezapomínat ani na strach těch druhých.

Národní třída jako zrcadlo

Letošní události mají až absurdní symboliku. Andrej Babiš strávil 17. listopad 2026 v Izraeli, kde položil květiny u lavičky Václava Havla v Tel Avivu (17. listopadu 1989 byl v Markou).

Klempíř přitom ještě koncem října tvrdil, že na Národní třídu přijde. Nakonec nedorazil a následně kritizoval pískot, křik a nadávky, které tam zaznívaly. Babiš zase vyzýval, aby lidé na Národní třídě zapomněli na nenávist a připomínali si pozitivní výsledky revoluce.

Člověk by skoro nabyl dojmu, že největším problémem letošního 17. listopadu nebyly historické křivdy, ale nepříjemné reakce veřejnosti na současné politiky. Jenže svoboda projevu, kterou politici tak rádi připomínají, zahrnuje také právo občanů vyjádřit nesouhlas. I pískot. I kritiku. I nepříjemné otázky.

Samozřejmě, že urážky a osobní útoky nejsou ideálem demokratické diskuse. Ale veřejný činitel nemůže očekávat, že mu společnost bude za všech okolností tleskat jen proto, že se dostavil s květinou. Národní třída není pietní kulisa, v níž mají občané povinnost mlčet.

Historická paměť není otázkou stranické příslušnosti

Je fér připomenout ještě jednu důležitou skutečnost. Babišův případ má také právní komplikaci: slovenské soudy včetně ústavního soudu v únoru 2024 jeho dřívější žalobě nevyhověly. V říjnu téhož roku však slovenské ministerstvo vnitra uzavřelo s Babišem smír a oznámilo, že byl v evidenci veden neoprávněně. Historický závěr Jerguše Sivoše a stanovisko slovenského ministerstva jsou tedy v rozporu. Ani tuto skutečnost není správné zamlčovat.

Demokracie ovšem nestojí na tom, že se minulost přizpůsobí potřebám právě vládnoucích politiků. Stojí na tom, že se o ní můžeme svobodně bavit, zkoumat ji a připomínat si i nepříjemné skutečnosti. A právě zde by měla být hranice mezi politickou propagandou a skutečnou úctou k historii.

Kdo má právo přivlastňovat si 17. listopad?

Nikdo nemá na 17. listopad výhradní vlastnické právo. Ani demonstranti, ani opozice, ani vláda. Je to svátek všech občanů. Ale nikdo také nemá právo požadovat, aby společnost přehlížela historické souvislosti jen proto, že se mu nehodí do politického obrazu.

Ironie letošního výročí spočívá v tom, že zatímco se politici zaklínají svobodou a demokracií, veřejnost jim připomíná otázky, které by nejraději nechali minulosti.

A možná je právě tohle nejdůležitější poselství 17. listopadu: Svoboda neznamená pouze možnost být u moci. Znamená také možnost mocným připomínat, co udělali, co říkali a za co nesou odpovědnost.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz