Čau lidi, budeme mít místo České televize?

Příběh společnosti rozdělené na dva tábory, voličů, kteří začínají pochybovat, a politiky, která se stále častěji mění v souboj o to, kdo smí říkat pravdu.

„Krásnou neděli všem.“ Tak začíná další pravidelné hlášení Andreje Babiše. Nabitý týden, jednání vlády, zdravotnictví, Pražský okruh, školní stravování, Slovensko, Irsko, Evropská rada. A samozřejmě e-maily od občanů. Premiér má zkrátka plné ruce práce a nezapomene nám to připomenout.

Jenže pod tímto pečlivě vystavěným obrazem pracovitého předsedy vlády se skrývá něco, co už nelze přehlížet. Stačí se začíst do komentářů. A člověk zjistí, že zatímco premiér vypráví o svém nabitém programu, občané řeší úplně jiné věci.

Někdo mu děkuje, někdo mu přeje hodně zdraví, další ho označuje za nejlepšího premiéra. Ale vedle srdíček a českých vlaječek se objevují otázky, které by žádný předseda vlády neměl přecházet mávnutím ruky.

Kde jsou výsledky předvolebních slibů? Co bude s cenami energií? Kdy se zlepší dostupnost bydlení? Proč lidé stále obtížněji zvládají běžné životní náklady? A proč se část těch, kteří Andreje Babiše volili, začíná ptát, zda se jejich očekávání vůbec naplňují?

Tohle nejsou otázky profesionálních demonstrantů. To jsou otázky občanů, kteří chtějí vědět, co jejich vláda skutečně dělá pro jejich každodenní život.

Zvláštní pozornost si zaslouží načasování příspěvku. V den, kdy se na Letné koná významná demonstrace, premiér ve svém pravidelném souhrnu toto téma prakticky pomíjí. Přitom právě demonstrace se stává jedním z hlavních motivů diskuse pod jeho příspěvkem.

A reakce? Dvě naprosto odlišné reality. Jedni vyzývají k účasti na Letné, druzí demonstranty urážejí a označují je za zmanipulované ovce. Jedni v demonstraci vidí legitimní občanský protest, druzí pokus o destabilizaci demokraticky zvolené vlády.

Jenže demokracie není soutěž v tom, kdo dokáže hlasitěji vykřičet, že právě jeho tábor zastupuje celý národ. Vláda získala mandát ve volbách. To jí ale nedává právo ignorovat občany, kteří s ní nesouhlasí. Stejně tak demonstranti nemají automaticky pravdu jen proto, že zaplní náměstí nebo ulici.

Demonstrace není převrat. Kritika vlády není útokem na demokracii. A volební vítězství není bianco šek na celé volební období. Právě schopnost přijmout kritiku odlišuje demokratického politika od člověka, který si plete stát s vlastní politickou značkou.

A potom je tu další motiv, který z komentářů vystupuje stále výrazněji: Česká televize.

Část diskutujících premiéra nabádá, aby se nenechal vyprovokovat demonstranty a aby s veřejnoprávní televizí nevedl rozhovory. Jiní volají po jejím zrušení, změně financování nebo zásadní kontrole. A právě tady začíná být situace opravdu vážná.

Veřejnoprávní média nejsou od toho, aby vládě dělala reklamu. Nejsou ani od toho, aby automaticky podporovala opozici. Jejich úkolem je kontrolovat moc, klást nepříjemné otázky, ověřovat informace a poskytovat prostor různým názorům. To je jejich smysl. A také důvod, proč je potřebuje každá demokratická společnost.

Pokud politik považuje kritické otázky za nepřátelství a část jeho podporovatelů začne média vnímat jako protivníka, máme problém. Ne s televizí. S pochopením demokracie.

Česká televize samozřejmě není nedotknutelná. Má být kontrolována, kritizována a musí odpovídat za kvalitu své práce. Diskuse o jejím financování a fungování je legitimní. Ale něco jiného je požadovat odpovědnost a něco úplně jiného je chtít instituci oslabit proto, že se její otázky někomu politicky nehodí.

A tak se nabízí otázka: Čau lidi, budeme mít místo České televize televizní kanál, na kterém se budou politici sami chválit? Doufejme, že ne. Protože to už by nebyla veřejnoprávní služba, ale politická výloha.

Při čtení komentářů mě ale nejvíc zaujala jiná věc. Nejtvrdší kritika totiž nemusí přicházet od tradičních odpůrců Andreje Babiše. Mnohem zajímavější jsou hlasy lidí, kteří mu důvěřovali, volili ho a dnes mu připomínají, co od něj očekávali.

Jedna z komentujících otevřeně píše, že ho volila vždy, ale že lidé jsou nespokojení s drahým bydlením, energiemi a sociálními dávkami. Jiní připomínají důchody, ceny potravin a nesplněné sliby. To je politicky mnohem závažnější než několik desítek ostrých opozičních komentářů.

Volič, který nikdy Babiše nevolil, není překvapením. Volič, který ho podporoval a začíná pochybovat, je varováním. Politika se totiž nehodnotí podle počtu videí, fotografií z jednání ani podle toho, kolikrát premiér oznámí, že měl nabitý týden. Hodnotí se podle výsledků. A právě ty budou nakonec rozhodovat.

Komentáře ukazují také hluboké rozdělení společnosti v otázkách zahraniční politiky a bezpečnosti. Jedna část diskutujících požaduje ukončení pomoci Ukrajině, jiná kritizuje údajné oslabování české obranyschopnosti. Další chtějí méně zbraní a více diplomatických jednání.

To jsou legitimní politické otázky. Jenže jejich řešení vyžaduje fakta, odpovědnost a otevřenou diskusi, nikoli vzájemné nálepkování. Podobně je tomu u zdravotnictví a školního stravování. Zatímco premiérovi podporovatelé oceňují změny, jiní upozorňují na odbornost, kvalitu stravy, nedostatek zdravotnického personálu a nerovnoměrné rozdělování investic.

Občan nepotřebuje další politickou show. Potřebuje vědět, zda bude mít dostupného lékaře, zda si zaplatí bydlení a zda jeho děti dostanou kvalitní vzdělání a péči. To jsou skutečné otázky veřejného zájmu.

Možná nejvýmluvnější na celé diskusi je množství osobních vyjádření podpory i nenávisti. Někteří diskutující premiérovi téměř bezvýhradně děkují za všechno. Jiní jej urážejí a odmítají jako člověka. Jenže politika by neměla být soutěží osobních sympatií.

Premiér není celebrita, které máme posílat srdíčka. Je to veřejný činitel, který musí skládat účty občanům. A občané nejsou fanoušci, kteří mají bez ohledu na výsledky stát za svým mužstvem. Stejně tak není každý kritik vlády nepřítelem České republiky. A každý podporovatel vlády není automaticky zmanipulovaný člověk. Potřebujeme méně politického fanatismu a více občanské odpovědnosti.

Možná by se nad tím měli zamyslet všichni, kteří dnes volají po oslabení veřejnoprávních médií jen proto, že jim jejich práce není příjemná. Protože dnes může být nepříjemná televize vládě. Zítra může být nepříjemná opozici. A pozítří může být nepříjemná komukoli, kdo právě drží moc. Právě proto ji potřebujeme nezávislou.

Demokracie totiž není o tom, že vláda smí mluvit a ostatní mají poslouchat. Je o tom, že se může ptát každý. Že může každý protestovat. Že novinář může položit nepříjemnou otázku a politik na ni musí odpovědět. A jestliže se dnes místo odpovědí na otázky o bydlení, energiích, zdravotnictví a splněných slibech vede stále hlasitější boj o to, kdo smí kritizovat vládu, měli bychom zpozornět.

Česká televize nepotřebuje politické ochránce ani politické likvidátory. Potřebuje nezávislost, důvěru a odpovědnost. A vláda? Ta potřebuje něco mnohem jednoduššího.

Přestat se tolik zabývat tím, kdo ji kritizuje, a začít přesvědčovat občany tím, co skutečně dokáže.

Protože nakonec nerozhodne počet srdíček pod nedělním videem. Rozhodne každodenní život lidí v této zemi. A ten se nedá sestříhat do dvanáctiminutového premiérského hlášení.

Poznámka: Článek je komentářem založeným na příspěvku A. Babiše z 15.11.2026 a výběru komentářů. Neověřuje nezávisle jednotlivá politická tvrzení ani nepředstírá, že diskuse reprezentuje celou českou veřejnost.