Článek
Miroslav Ševčík se svým veřejným vystupováním bohužel stále častěji řadí do té druhé kategorie.
Česká politika už zažila ledacos. Viděli jsme populisty, politické hochštaplery, samozvané spasitele, profesionální štváče i postavy, jejichž největší politickou kvalifikací bylo, že dokázaly hlasitěji než ostatní vykřikovat svou pravdu.
Miroslav Ševčík však představuje zvláštní kategorii. Muž s akademickými tituly, ekonomickým vzděláním a dlouholetým působením na vysoké škole, který by mohl být příkladem odbornosti, kultivovanosti a intelektuální disciplíny. Místo toho se jeho veřejný obraz postupně proměnil v ukázku toho, jak propastný může být rozdíl mezi akademickým titulem a skutečnou společenskou úrovní člověka.
Akademické tituly nejsou omluvenkou pro nevychovanost
Docent, inženýr, kandidát věd. Působivá sestava titulů, která by měla být spojena s odborností, odpovědností a schopností vést kultivovanou diskusi.
Jenže žádný titul automaticky nezaručuje charakter. Žádná akademická hodnost člověka neopravňuje k tomu, aby si pletl sebevědomí s nadřazeností, politický názor s jedinou přípustnou pravdou a veřejnou debatu s hospodským překřikováním.
Ševčík opakovaně předvedl, že umí být hlasitý, konfrontační a mimořádně útočný. Jeho veřejná vystoupení se stala předmětem kritiky nejen kvůli obsahu jeho politických názorů, ale také kvůli způsobu, jakým je prezentuje. A to je podstatný rozdíl.
Demokracie nevyžaduje, abychom všichni souhlasili s vládou. Nevyžaduje ani obdiv k Evropské unii, k premiérovi nebo k jakékoli politické straně. Vyžaduje však alespoň základní respekt k pravidlům demokratické diskuse. Ostrá kritika je legitimní. Osobní ponižování není známkou intelektuální převahy.
Veřejná role se mění v nepříjemnou podívanou
Březen 2023. Protivládní demonstrace na Václavském náměstí. Část demonstrantů se následně pokusila dostat do budovy Národního muzea a odstranit ukrajinskou vlajku. Mezi lidmi v prostoru před muzeem se objevil také Miroslav Ševčík.
Sám tvrdil, že se na místo dostal náhodou a chtěl pomoci člověku, který měl být zraněn při policejním zásahu. Odmítal, že by se podílel na pokusu o odstranění vlajky. Je důležité nepřekrucovat fakta: samotná přítomnost na místě nedokazuje účast na násilném jednání ani odpovědnost za chování ostatních demonstrantů.
Jenže právě u člověka s jeho akademickým a veřejným postavením se nabízí zásadní otázka: Jakou odpovědnost má veřejně činná osobnost za prostředí, v němž se pohybuje, za své veřejné postoje a za signály, které vysílá společnosti? Když se děkan vysoké školy ocitne v centru takto vyhrocené události, nelze očekávat, že veřejnost nebude klást otázky.
A otázky také přišly.
Děkan, který nedokázal přesvědčit vlastní univerzitu
Spor s vedením Vysoké školy ekonomické nebyl jen osobním soubojem dvou mužů. Šlo o podstatně hlubší otázku: Co znamená reprezentovat veřejnou vysokou školu? Rektor Petr Dvořák kritizoval Ševčíkovo veřejné vystupování a v prosinci 2023 rozhodl o jeho odvolání z funkce děkana Národohospodářské fakulty.
Ševčík se bránil, své odvolání považoval za nespravedlivé a obrátil se na soud. Ve sporu však neuspěl ani v odvolacím řízení.
Tato kapitola jeho kariéry je výmluvná především tím, že nejde o běžnou politickou přestřelku mezi soupeřícími stranami. Jde o konflikt uvnitř akademického prostředí, tedy instituce, která by měla být založena na odbornosti, odpovědnosti, respektu a pravidlech.
Člověk, který chce učit mladé lidi, jak přemýšlet o ekonomice a společnosti, by měl být schopen předvést také něco z kultury argumentace. Akademická autorita se totiž nedá vynutit titulem na vizitce.
Modrý maják: Když se pravidla zřejmě týkají hlavně těch druhých
V roce 2014 vzbudila pozornost událost na dálnici D5. Ševčík použil na svém vozidle modrý maják a podle dobových zpráv jel v protisměru odstavným pruhem. Své jednání vysvětloval zdravotními potížemi spolujezdkyně a snahou dostat se z dopravní komplikace.
Takové vysvětlení je třeba uvést. Stejně tak je ale legitimní ptát se, zda měl pro použití výstražného zařízení oprávnění a zda jeho postup odpovídal pravidlům silničního provozu. Ve veřejném prostoru totiž platí jednoduchá zásada: pravidla nejsou určena pouze pro ty, kteří nemají dostatečné společenské postavení.
A právě proto podobné případy vyvolávají tolik pochybností. Veřejně činný člověk by měl být příkladem toho, že pravidla respektuje, nikoli zdrojem otázek, zda pro něj náhodou neplatí jiná.
Politická kultura podle Ševčíka
Jeho projevy na protivládních demonstracích v roce 2022 ukázaly další rozměr jeho veřejného působení. Označování politických protivníků urážlivými výrazy, osobní útoky a konfrontační rétorika. To všechno může krátkodobě fungovat jako účinný prostředek k získávání pozornosti. Jenže politika není soutěž v tom, kdo dokáže protivníka nejhruběji urazit.
Politik má být schopen přesvědčovat, vysvětlovat, obhajovat a nést odpovědnost za svá slova. Má mít odvahu kritizovat mocné, ale také dostatek sebekontroly, aby se z kritiky nestala pouhá osobní exhibice. Ševčíkova veřejná vystoupení bohužel často nabízejí spíše druhý obraz. A člověk se musí ptát: Je to skutečně představa politické kultury, kterou chceme předkládat mladé generaci?
Změna politického dresu, nikoli nutně stylu
Ševčíkova cesta od akademického prostředí přes spolupráci s hnutím Trikolora až k poslaneckému mandátu za SPD ukazuje jeho výrazné zapojení do politického života. Jeho politické názory mohou mít své příznivce. Kritika vlády, Evropské unie nebo evropské politiky je legitimní součástí demokratické soutěže. Jenže poslanecký mandát není licence k bezohlednosti.
V listopadu 2026 vzbudil pozornost také jeho výrok související s menopauzou během jednání Poslanecké sněmovny. Výrok vyvolal spor s poslankyní Michaelou Šebelovou a zabýval se (a ještě bude) jím mandátový a imunitní výbor. Ševčík odmítal, že by jeho slova byla namířena proti ní. Šebelová je naopak vnímala jako ponižující narážku.
Ať už bude výsledek tohoto sporu jakýkoli, znovu se ukázalo, jak důležitou součástí politické práce je schopnost komunikovat bez osobního ponižování. Poslanecká sněmovna není hospodská hádka. Je to instituce, která má reprezentovat občany celé země.
Král hulvátů, nebo jen člověk, který zaměnil drzost za odvahu?
Tisk Miroslava Ševčíka označuje za „krále hulvátů“. A právě takový dojem může jeho veřejné vystupování v části společnosti vyvolávat. Je totiž rozdíl mezi člověkem, který se nebojí říkat nepříjemnou pravdu, a člověkem, který si myslí, že nepříjemnost jeho slov sama o sobě dokazuje jejich pravdivost. Je rozdíl mezi odvahou postavit se většině a potřebou neustále vyvolávat konflikt.
A je obrovský rozdíl mezi autoritou, která vzniká díky znalostem a charakteru, a autoritou, kterou se někdo snaží prosadit hlasitostí, tituly a pocitem vlastní nedotknutelnosti. Ševčík má právo na své názory. Má právo kritizovat vládu, prezidenta, Evropskou unii i své politické oponenty. Má právo kandidovat, zastávat veřejné funkce a obhajovat své postoje.
Stejně tak má ale veřejnost právo hodnotit jeho vystupování, připomínat jeho kontroverze a požadovat od něj odpovědnost.
Tituly člověka zdobí. Charakter ho definuje
Miroslav Ševčík je bezpochyby člověk s rozsáhlou profesní zkušeností a akademickou kariérou. To mu nelze upřít. Jenže veřejná funkce není odměnou za počet titulů. Je závazkem vůči společnosti. A čím vyšší postavení člověk zastává, tím vyšší by měly být také nároky na jeho chování.
Česká republika nepotřebuje poslance, kteří si pletou politickou odvahu s urážením. Nepotřebuje akademické autority, které zaměňují respekt za poslušnost. Nepotřebuje veřejné osobnosti, které považují každý konflikt za důkaz vlastní statečnosti.
Potřebuje lidi, kteří umějí nesouhlasit, aniž by ponižovali. Kteří dokážou argumentovat, aniž by uráželi. Kteří mají dostatek sebevědomí, aby nemuseli každou chvíli dokazovat svou důležitost. A především potřebuje politiky, kteří chápou, že poslanecký mandát není privilegiem k předvádění vlastního ega, ale službou občanům.
Miroslav Ševčík má za sebou akademickou kariéru, veřejné funkce i politický mandát. Co však jeho veřejný obraz potřebuje nejvíce, není další titul, další funkce ani další televizní vystoupení. Je to základní lekce politické kultury, respektu a odpovědnosti.
Protože člověka nakonec nedefinuje to, kolik titulů má před jménem a za ním. Definuje ho především to, jak se chová, když dostane moc, prostor a příležitost ukázat, kým skutečně je.
