Článek
Jde skutečně o levnější veřejnou službu, nebo o oslabení instituce, která má kontrolovat právě ty, kdo dnes rozhodují o jejím osudu?
Česká televize nemusí být vládě příjemná. Nemusí být příjemná žádné vládě. Její smysl totiž nespočívá v tom, aby politikům poskytovala komfortní mediální prostředí, ale aby informovala veřejnost, prověřovala tvrzení mocných a kladla otázky i tehdy, když na ně nikdo nechce odpovídat.
Právě proto je současný spor o její financování mnohem důležitější než debata o několika stokorunách měsíčně. Nejde pouze o to, kdo bude veřejnoprávní média platit. Jde o to, kdo bude mít v budoucnu větší možnost ovlivňovat podmínky, za kterých tato média fungují.
Vládní návrh, který Poslanecká sněmovna posunula do další fáze projednávání, počítá se zrušením televizních a rozhlasových poplatků a převedením financování České televize a Českého rozhlasu na státní rozpočet. Podle agentury Reuters by zároveň mělo dojít k přibližně patnáctiprocentnímu snížení jejich financování.
To není drobná technická úprava. Je to zásah do ekonomických podmínek, na nichž stojí fungování dvou klíčových veřejných institucí. Základní princip veřejnoprávních médií je jednoduchý. Mají sloužit veřejnosti, nikoliv vládě, opozici, podnikatelským skupinám nebo vlastníkům soukromých médií.
Česká televize proto nemá být odměňována za loajalitu ani trestána za kritické reportáže. Její nezávislost není výsadou novinářů. Je to pojistka občanů, kteří mají právo získávat informace i o rozhodnutích, která vláda sama nejraději prezentuje ve svém vlastním světle.
Dosavadní model financování prostřednictvím poplatků vytváří určitou vzdálenost mezi každodenními politickými rozhodnutími a rozpočtem televize. Není dokonalý a lze o něm diskutovat. Podstatné však je, že vláda nemůže jednoduše každý rok rozhodnout o celkovém objemu vybraných poplatků podle svých aktuálních priorit.
Přesun peněz do státního rozpočtu tuto konstrukci mění. Samotné financování ze státního rozpočtu nemusí automaticky znamenat ztrátu nezávislosti. Takový model může fungovat, pokud jej doprovázejí dostatečně silné a vymahatelné záruky. Právě jejich dostatečnost je ale v českém návrhu předmětem zásadního sporu.
Evropská vysílací unie už v červnu upozornila, že návrh podle jejího hodnocení neobsahuje potřebné legislativní záruky proti politickému ovlivňování budoucího financování. Ve zprávě ČT24 o stanovisku EBU se uvádí, že mezinárodní organizace požadovaly stabilní, předvídatelné a dostatečné financování doplněné závaznými pojistkami redakční nezávislosti.
To je zásadní výhrada. A vláda by ji měla vyvracet konkrétními právními mechanismy, nikoliv pouze politickým ujištěním.
A kdo zaplatí účet?
Vláda prezentuje změnu jako cestu k úsporám a úlevě pro domácnosti. To je legitimní politický cíl. Zrušením poplatků však náklady na veřejnoprávní média nezmizí. Přesunou se na jiný zdroj veřejných peněz.
Podle oficiálního oznámení vlády z 15. června 2026 návrh počítá pro příští rok s příspěvkem 5,740 miliardy korun pro Českou televizi a 2,065 miliardy pro Český rozhlas.
Sama čísla ještě neříkají, zda je navržená částka přiměřená. Vláda by měla doložit, jak z ní mají obě instituce plnit své zákonné povinnosti, udržovat regionální zpravodajství, produkovat původní pořady, pokrývat významné události a provozovat technickou infrastrukturu.
Jenže zde vzniká problém: současně se změnou způsobu financování přichází také jeho omezení
Generální ředitel České televize Hynek Chudárek v oficiálním stanovisku televize z 23. října varoval, že navržené prostředky by znamenaly zásadní zásah do výroby a vysílání pořadů včetně rozsáhlého propouštění.
To samozřejmě není nezávislý audit budoucích dopadů. Vedení ČT hájí také vlastní instituci a její rozpočet. Jeho varování však nelze odbýt jako pouhé stěžování si na úspory. Je to konkrétní upozornění, které by mělo být prověřeno veřejnou, odbornou a transparentní debatou.
Pokud vláda tvrdí, že lze veřejnou službu poskytovat levněji, měla by předložit přesvědčivý plán, jak toho dosáhne bez poškození její kvality. Pokud takový plán nemá, pak nejde jen o úspory. Jde o politické rozhodnutí, že veřejnost dostane za své peníze méně.
Jde o prokázanou pomstu?
Je důležité být přesný. Neexistuje důvod vydávat za prokázaný fakt, že Andrej Babiš mění financování České televize výhradně proto, aby umlčel kritické novináře. Osobní motivy politika nelze spolehlivě odvozovat jen z toho, že mu určitá instituce komplikuje život.
Existuje však dobrý důvod zkoumat politické důsledky jeho návrhu
Babiš je dlouholetý politik a podnikatel. Jeho veřejné působení provázejí spory o střet zájmů i kritika jeho podnikatelských a politických aktivit. Nezávislá média mají povinnost tyto otázky zkoumat stejně jako aktivity kteréhokoliv jiného politika.
A právě proto je důležité, aby pravidla jejich financování nebyla nastavena způsobem, který může zvýšit jejich závislost na vládní moci.
Politický tlak na média navíc nemusí vypadat jako přímý příkaz redaktorovi, aby něco nevysílal (i když i to už tady bylo). Může mít podobu rozpočtového omezení, personálních změn, oslabování institucionálních pojistek nebo dlouhodobé nejistoty. V takovém prostředí se může vedení instituce začít rozhodovat opatrněji, i když nikdo nevydá jediný explicitní pokyn.
To je důvod, proč je nezávislost médií otázkou také jejich financování. Ne proto, že každá vláda automaticky zneužije svou moc, ale proto, že demokratické instituce mají být chráněny i před možností takového zneužití.
Čas 4:36 není detail. Je to varování o způsobu vládnutí
Neméně znepokojivý je způsob, jakým se návrh dostal do další fáze parlamentního projednávání.
Rozprava omezena a hlasování bylo naplánováno na 4:36 ráno. Vládní většina následně prosadila posun návrhu do dalšího legislativního kola.
Samotné noční hlasování není důkazem nedemokratického jednání. Parlament má právo jednat dlouho a většina má právo prosazovat svůj program. Podstatná je však kombinace okolností: zásadní změna financování veřejnoprávních médií, výrazné snížení jejich rozpočtů a omezený prostor pro parlamentní diskusi.
Čím důležitější je návrh pro fungování demokracie, tím silnější by měla být snaha vysvětlit jeho důsledky a umožnit odbornou kontrolu. Právě u tak citlivé reformy je rychlost bez přesvědčivého vysvětlení spíše politickou slabinou než známkou rozhodnosti.
Když se mění pravidla pro instituci, která má kontrolovat vládu, mělo by se postupovat mimořádně obezřetně. Vláda by měla chtít rozptýlit pochybnosti, nikoliv vytvářet dojem, že se snaží projít kolem překážek dříve, než si jich veřejnost všimne.
Babiš říká, že nezávislost zůstane zachována. Stačí to?
Premiér tvrdí, že financování bude zakotveno zákonem jako povinný výdaj a navázáno na inflaci. Podle jeho vyjádření tak žádná vláda nebude moci peníze svévolně krátit podle toho, zda se jí vysílání líbí.
Tento argument je třeba brát vážně. Pokud by právní úprava skutečně zajistila dlouhodobé, předvídatelné a dostatečné financování, snížila by některá rizika spojená s přesunem na státní rozpočet.
Jenže deklarovaný záměr není totéž, co účinná právní záruka. Rozhoduje konkrétní znění zákona, jeho vymahatelnost, způsob výpočtu prostředků a možnosti, jak se bránit proti svévolným zásahům.
Premiér nemůže současně žádat veřejnost, aby důvěřovala jeho dobrým úmyslům, a považovat otázky o pojistkách za zbytečné. Smyslem institucionálních záruk je právě to, aby nezávislost médií nezávisela na tom, kdo je zrovna u moci a jaké má osobní vztahy s novináři.
Dobré zákony se nepíšou pro ideální vládu. Píšou se také pro tu příští, která může mít úplně jiné priority.
Veřejnoprávní média nejsou dokonalá. To ale není argument pro jejich oslabení
Česká televize může dělat chyby. Její zpravodajství lze kritizovat, jednotlivé pořady podrobovat analýze a hospodaření kontrolovat. Veřejnoprávní instituce musí transparentně vysvětlovat, za co utrácejí peníze, a přijímat oprávněnou kritiku.
Z toho ale neplyne, že je správné oslabit jejich finanční stabilitu nebo snížit ochranu před politickým tlakem. Naopak: pokud vláda považuje současný systém za neefektivní, měla by předložit důkazy, vyčíslit úspory, zveřejnit očekávané dopady a nabídnout záruky, které obstojí i po výměně vlády. Reforma tak významné instituce by měla být výsledkem důkladné diskuse, nikoli pouhého souboje parlamentních sil.
Podstatné je i evropské hledisko. Evropské a novinářské organizace opakovaně upozorňují, že stabilita a předvídatelnost financování jsou důležitou součástí ochrany nezávislosti médií. ČT24 shrnula jejich výhrady už v březnu 2026.
Česká republika nemusí kopírovat žádný zahraniční model. Měla by ale umět vysvětlit, proč je její navrhované řešení bezpečné a jaké záruky poskytne proti politickému ovládání.
Zestátnění nemusí začít převzetím budovy
Slovo „zestátnění“ vyvolává představu, že stát převezme televizi, vymění vedení a začne určovat, co se bude vysílat. Skutečný proces oslabování nezávislosti však může být méně nápadný.
Nemusí začít zákazem pořadu. Může začít změnou rozpočtu. Nemusí pokračovat okamžitým odvoláním ředitele. Může pokračovat nejistotou, zda bude mít instituce za rok dost peněz na vlastní činnost. A nemusí skončit tím, že televize začne otevřeně propagovat vládu. Stačí, když postupně ztratí kapacitu dělat náročnou, drahou a politicky nepohodlnou novinářskou práci.
To je riziko, nikoliv předem prokázaný výsledek současného návrhu. Rozdíl je důležitý. Právě proto je potřeba zkoumat konkrétní zákonné záruky a skutečné dopady na rozpočet, nikoliv se spokojit s nálepkami jedné či druhé strany.
V demokracii není nutné dokazovat, že politik má tajný plán na ovládnutí médií, aby bylo oprávněné upozorňovat na nebezpečně nastavená pravidla. Stačí doložit, že navrhovaná změna zvyšuje riziko politického tlaku a že vláda dosud přesvědčivě nevyvrátila všechny relevantní námitky.
Rozhodující není, zda Babiš Českou televizi rád sleduje
Debata o osobních sympatiích premiéra k novinářům odvádí pozornost od důležitější otázky. Veřejnoprávní média nemají být závislá na tom, zda je premiér chválí, ignoruje, nebo kritizuje. Mají být chráněna pravidly, která platí bez ohledu na jeho osobní postoje.
Vláda má právo měnit zákony. Má právo usilovat o úspory. Má právo předkládat jiný model financování. Neměla by však očekávat, že veřejnost přijme zásadní změnu bez odpovědí na základní otázky: Proč je nutné financování snížit právě o tolik? Jak bude zaručena jeho předvídatelnost? Kdo ochrání redakční nezávislost, pokud se příští vláda rozhodne s penězi zacházet jinak? A proč musí tak zásadní reforma postupovat tak rychle?
Na tyto otázky nestačí odpovědět, že vláda nechce nikoho ovládat. Je třeba nastavit pravidla tak, aby to ani nemohla snadno udělat.
Česká televize nepatří premiérovi. Nepatří opozici. Nepatří ani svým zaměstnancům. Její smysl spočívá ve veřejné službě, která musí zůstat dostupná a nezávislá bez ohledu na to, kdo vyhrál volby.
Skutečnou zkouškou této reformy proto nebude to, co o ní dnes říká Andrej Babiš. Bude jí to, zda po jejím přijetí bude moci Česká televize stejně důsledně kontrolovat jeho vládu jako každou vládu před ní — a zda za takovou práci nebude muset platit existenční nejistotou.
Pokud vláda věří, že její návrh nezávislost médií neohrozí, měla by být první, kdo podpoří nejpevnější možné záruky. Ne proto, že jí to nařizují kritici. Ale proto, že demokratická moc má být kontrolována i tehdy, když se jí to právě nehodí.
