Článek
Existují fotografie, které vypovídají mnohem více, než jejich autoři možná zamýšleli. Fotografie Andreje Babiše a Moniky Babišové s nákupními vozíky plnými potravin a hygienických potřeb pro potřebné je jednou z nich.
Na první pohled jde o sympatické gesto. Dva lidé nakoupili potraviny, zapojili se do celostátní sbírky a vyzvali ostatní, aby udělali totéž. Jenže ve chvíli, kdy se na fotografii podíváme sociologickou optikou, začnou se vynořovat otázky, které se do optimistického příběhu o dobročinnosti příliš nehodí.
Andrej Babiš není člověk, který by musel přemýšlet, jestli si může dovolit přihodit do nákupního košíku několik konzerv, balení plen nebo dětskou výživu. Je to miliardář a předseda vlády. Člověk s mimořádným majetkem, ekonomickým vlivem a politickou mocí.
A právě proto má jeho gesto jiný společenský význam než stejný nákup důchodkyně, samoživitelky nebo zaměstnance s průměrným platem.
Solidarita totiž není jen otázkou toho, co člověk daruje. Je také otázkou toho, kolik daruje vzhledem ke svým možnostem a jakou odpovědnost nese za společnost, ve které žije.
Když se miliardy potkají s nákupním košíkem
Představme si dva lidi. První má na účtu několik tisíc korun do výplaty. Přesto koupí potraviny pro rodinu, kterou nikdy nepozná. Musí přemýšlet, co si může dovolit, co odloží na příští týden a bez čeho se obejde.
Druhý disponuje majetkem v řádech miliard. Do sbírky nakoupí několik vozíků zboží. Jeho životní úroveň se tím nijak nezmění. Nemusí nic obětovat, nic zásadního omezovat ani přehodnocovat své životní priority. Oba darují. Oba pomohou. Ale sociologicky nejde o totožný akt.
U prvního člověka může být dar výrazem skutečné osobní oběti. U druhého je namístě položit otázku, jakou část jeho skutečných možností představuje. Nejde o závist ani o požadavek, aby bohatí lidé přestali darovat. Jde o elementární proporcionalitu.
Částka, která může pro běžnou domácnost znamenat citelné uskromnění, představuje pro miliardáře zanedbatelnou položku. Pokud se z takového daru stává veřejně prezentovaná demonstrace solidarity, vzniká nepříjemný nepoměr mezi ekonomickou realitou dárce a symbolickou velikostí jeho gesta.
Dva plné nákupní vozíky vypadají na fotografii impozantně. Jenže fotografie neukazuje jejich hodnotu ve vztahu k majetku člověka, který je zaplatil.
A právě to je podstatné.
Charita jako náhražka společenské odpovědnosti
Moderní společnost se dostala do zvláštního módu. Disponuje obrovským bohatstvím, technologiemi a výrobními kapacitami, přesto musí opakovaně organizovat sbírky, aby lidé měli co jíst, čím nakrmit děti a jak zajistit základní hygienické potřeby.
Potravinové banky a charitativní organizace jsou nezastupitelné. Jejich práce má obrovský význam. Neměly by však být považovány za definitivní řešení problému chudoby. Sbírka potravin je důležitým nástrojem okamžité pomoci. Není, ale odpovědí na otázku, proč se lidé v ekonomicky vyspělé zemi dostávají do situace, kdy jsou na takové pomoci závislí.
A tady začíná skutečně důležitá otázka pro každého člověka, který zastává vysokou politickou funkci. Co dělá pro to, aby potravinové sbírky nebyly pro stále stejné skupiny obyvatel nezbytnou součástí života? Jaké podmínky vytváří pro rodiny s dětmi, seniory, samoživitele a lidi pracující za nízké mzdy? Jak přistupuje k dostupnosti bydlení, životním nákladům, důstojným pracovním podmínkám a sociální ochraně?
To jsou otázky, které mají pro život milionů lidí nesrovnatelně větší význam než fotografie s nákupním vozíkem. Charita totiž řeší důsledky. Sociální a hospodářská politika má řešit také příčiny.
Morální kapitál za cenu nákupu - veřejně prezentovaný akt darování podle Pierra Bourdieua
Francouzský sociolog Pierre Bourdieu popsal, jak se ekonomický kapitál může proměňovat v kapitál symbolický – tedy ve společenskou prestiž, uznání a legitimitu. Právě tento koncept je při pohledu na veřejně prezentovanou dobročinnost mimořádně užitečný.
Francouzský sociolog Pierre Bourdieu tento mechanismus popsal jako přeměnu ekonomického kapitálu v kapitál symbolický. Ekonomické bohatství se totiž nemusí projevovat pouze vlastnictvím a kupní silou. Může se proměňovat také ve společenskou prestiž, uznání a morální autoritu. Dobročinnost se tak vedle své skutečné materiální hodnoty může stát i prostředkem společenské reprezentace. Darované potraviny pomáhají potřebným, ale veřejně prezentovaný akt darování současně může posilovat obraz dárce jako člověka solidárního a společensky odpovědného.
Dar není pouze materiální transakcí. Ve chvíli, kdy je zveřejněn, fotografován a komentován, získává také symbolický rozměr. Dárce neposkytuje jen potraviny. Současně se stává součástí veřejného příběhu o vlastní solidaritě, lidskosti a společenské odpovědnosti.
To samo o sobě není důkazem neupřímnosti. Bylo by nesprávné automaticky předpokládat, že veřejně známý člověk pomáhá pouze kvůli vlastnímu obrazu. Je však legitimní zkoumat, komu taková prezentace prospívá a jaký společenský význam jí přisuzujeme.
Pokud veřejnost začne hodnotit solidaritu mocných podle fotografií z charitativních akcí, může se stát, že samotná viditelnost pomoci převáží nad její skutečnou dlouhodobou hodnotou. A to je problém, který přesahuje jednu politickou osobnost.
Proč musí být chudí vděční za to, co bohatí darují?
Na celé věci je možná nejzajímavější ještě jeden rozměr. V běžném veřejném prostoru se často zdůrazňuje, že každý musí přiložit ruku k dílu. Kdo může, má pomoci. Stačí přihodit pár věcí do košíku. Každý příspěvek se počítá. To je bezpochyby pravda.
Jenže stejnou pozornost bychom měli věnovat i opačné otázce: Jaké podmínky vytváříme, aby lidé nemuseli o základní životní potřeby žádat prostřednictvím charity?
Člověk, který potřebuje potravinovou pomoc, by neměl být odkázán na dobročinnost jako na trvalý způsob existence. Měl by mít možnost žít důstojně z příjmů, které získává svou prací, důchodem nebo jiným legitimním zdrojem.
Sociální stát přece nevznikl proto, aby nahradil solidaritu mezi lidmi. Vznikl mimo jiné proto, aby základní lidská důstojnost nezávisela na tom, zda má někdo štěstí na štědrého dárce. Je proto zvláštní, když se ve veřejném prostoru věnuje tolik pozornosti samotnému aktu darování a podstatně méně podmínkám, které vedou k potřebě takovou pomoc vyhledávat.
Co by znamenala solidarita odpovídající možnostem miliardáře?
Nikdo nemusí zpochybňovat hodnotu darovaných potravin. Pro rodinu v nouzi může být i jeden nákupní košík významnou pomocí. Ale od člověka s mimořádným majetkem a politickým vlivem lze společensky legitimně očekávat také něco jiného než jednorázovou účast v charitativní sbírce.
Například dlouhodobou a transparentní podporu potravinových bank. Systematickou filantropii v rozsahu odpovídajícím jeho možnostem. Otevřenost ohledně daňových a ekonomických postojů. A především veřejnou politiku, která se zabývá příčinami chudoby, nikoliv pouze jejími nejviditelnějšími projevy.
U člověka, který disponuje nejen obrovským soukromým bohatstvím, ale také mocí ovlivňovat veřejné instituce, je totiž odpovědnost mnohem širší. Nejde o to, že by měl osobně vyřešit každou sociální nespravedlnost. Jde o to, že jeho možnosti a odpovědnost jsou nesrovnatelně větší než možnosti běžného občana. A proto je namístě používat také jiné měřítko.
Možná nejvíce znepokojivý není samotný nákup. Je to obraz společnosti, který se v něm zrcadlí. Na jedné straně stojí lidé, kteří potřebují potravinovou pomoc. Na druhé straně lidé, pro které cena potravin nepředstavuje prakticky žádné existenční omezení. Mezi nimi funguje charitativní mechanismus, který alespoň dočasně zmírňuje důsledky této nerovnosti.
A společnost si na tento mechanismus postupně zvyká.
Zvyká si, že někdo musí darovat, aby jiný mohl jíst. Že základní životní potřeby se stávají předmětem dobročinnosti. Že pomoc je prezentována jako mimořádný projev lidskosti, přestože důstojné životní podmínky by měly být jedním ze základních cílů fungující společnosti.
To je možná největší sociologický problém celé události. Ne dva nákupní vozíky. Ne fotografie. Ani samotná účast Andreje Babiše ve sbírce. Ale skutečnost, že jsme si jako společnost zvykli považovat charitativní pomoc za normální odpověď na situaci, kdy lidé nemají dostatek prostředků na základní potřeby.
Solidarita se totiž neměří jen tím, co člověk vloží do cizího nákupního košíku. Měří se také tím, jak přispívá k tomu, aby ostatní nemuseli žít z cizích nákupních košíků.
A právě na tuto otázku by měli odpovídat především ti, kteří mají největší majetek, největší možnosti a největší veřejnou moc. Protože plný nákupní vozík může pomoci jedné rodině. Ale žádný počet fotografií z charitativních sbírek nenahradí společenskou debatu o tom, proč tolik rodin takovou pomoc vůbec potřebuje.
Zdroje:









