Článek
Vstupujeme do fáze otevřeného vyhrožování, paranoie a zúčtování. Jak přesně ve svém rozboru pro e15 upozorňuje komentátor Petros Michopulos, pro Babiše jsou i jeho vlastní lidé pouhým „spotřebním materiálem“. Když výsledky nesplní jeho maximální očekávání, nepřichází sebereflexe, ale hledání vnitřních zrádců, čistky v regionech, a ještě agresivnější výhrůžky vůči všem.
Tato povolební zuřivost však nevznikla ze dne na den — je přímým pokračováním radikální komunikace, kterou premiér naplno odstartoval už v průběhu roku. Chování Babiše po volbách je jen logickou gradací momentu, kdy poprvé odhodil zábrany a přešel na absolutní frontální útok.
Klíčovým milníkem této proměny se stala nahrávka Andreje Babiše po Ankaře, kterou analytici pokřtili jako první české „džihádistické video“.
Pojem džihádistické video vyvolává představu temných záznamů s maskovanými postavami a plamennými provoláními svaté války. Když politický komentátor Petros Michopulos označil pověstný sedmnáctiminutový projev Andreje Babiše za politické džihádistické video, nesnažil se tvrdit, že expremiér verbuje do náboženského extremistického hnutí. Použil ostrý příměr pro formu i obsah nahrávky, která svou estetikou, agresivitou a bezohledností překročila všechny dosavadní hranice české politické kultury.
Mobilizační monolog bez oponentury
Co udělalo z Babišova videa z Ankary v očích analytiků právě „džihádistický“ pamflet? Především jeho samotná konstrukce a útočný tón, který v mnohém kopíruje vizuální i rétorickou strategii radikálních propagandistických videí.
Sám proti všem před kamerou
Video má podobu nekompromisního monologu natočeného na mobilní telefon či kameru bez přítomnosti novinářů, kteří by mohli pokládat doplňující otázky. Chybí jakákoliv konfrontace s fakty, existuje pouze čistý, nefiltrovaný hněv vůdce.
Absolutní dehumanizace soupeře
Hlavním terčem zhruba sedmnáctiminutového výstupu se stal prezident Petr Pavel. Babiš v nahrávce nepředkládá věcné výhrady k zahraniční politice, ale útočí přímo na osobní integritu hlavy státu, tvrdí, že se za ni v zahraničí „styděl“, a staví se do role jediného spravedlivého.
Vyhlášení svaté války o Hrad
Projev nesloužil k informování veřejnosti o výsledcích jednání. Byl otevřeným vyhlášením nesmiřitelné výpravy za politickou likvidací protivníka s cílem ovládnout Hrad v příštích prezidentských volbách.
Zaostřeno na emoce: Strach, zrada a mobilizace věrných
Radikální videa sází na vytváření neustálého pocitu ohrožení. Babišova nahrávka funguje na totožném principu. Namísto prezentování státnické vize nabízí zjednodušený, černobílý svět rozdělený na „nás“ (oběti a zachránce) a „je“ (zkorumpované a neschopné).
Podle komentátorů z podcastu Kecy a politika byla tato vyostřená forma reakcí na fakt, že si Babiš ze summitu v Ankaře nepřivezl žádné hmatatelné výsledky. Aby odvrátil pozornost od vlastní politické nuly na mezinárodním poli, nasadil osvědčenou zbraň: vyvolat v příznivcích pocit korporátního a národního ohrožení a semknout je kolem svého obrazu.
Když se politická komunikace mění ve fanatismus
Pojmenovat takový videoobsah jako „džihádistické video“ představuje varování před nebezpečným trendem. Pokud se z politického souboje vytratí jakýkoliv náznak respektu k ústavním institucím a diskurz se smrskne na monology plné zášti, politika přestává být správou věcí veřejných. Mění se v náboženské tažení, v němž neexistují kompromisy, ale pouze víra v neomylnost vůdce a touha po absolutní porážce nepřítele.
Anatomie politického džihádu: Když se prohra mění v bezohledné tažení
Slovo džihád má v obecném povědomí temný, spalující nádech — značí nekompromisní, svatou válku, v níž neexistují vyjednávání, kompromisy ani zajatci. Když komentátor Petros Michopulos označil projev Andreje Babiše natočený bezprostředně po návratu z červencového summitu NATO v Ankaře za vyhlášení politického džihádu proti prezidentu Petru Pavlovi, trefil absolutní podstatu současné české politické mizérie. Nešlo totiž o pouhou emotivní výměnu názorů ani o běžnou kritiku opoziční či vládní rivality. Byla to chladně kalkulovaná, totální demolice ústavní štábní kultury.
Výlet do Ankary a zrození totální války
Červencový summit NATO v Turecku měl být přehlídkou státnické zralosti. Místo toho se proměnil v mezinárodní rozpačité divadlo. Snímky z jednání, na kterých vedle sebe stály dvě oddělené a napjaté české delegace, jasně ukázaly, v jak hluboké krizi se nachází naše zahraniční reprezentace.
Jakmile se však ukázalo, že se premiérovi ze summitu nepodařil přivézt žádné hmatatelné politické body ani diplomatičtí spojenci neopětovali jeho populistický narativ, přišel rychlý úder. Ve video-zprávě na sociálních sítích Babiš odhodil jakékoli zábrany. Bez ohledu na prestiž republiky prohlásil, že se na summitu „styděl za prezidenta“, a spustil agresivní útok, jehož jediným cílem bylo zpochybnit autoritu hlavy státu.
Tato rétorika nenechává nikoho na pochybách: politický džihád neznamená snahu o věcný rozpor, ale snahu o politickou likvidaci oponenta za každou cenu.
Proč právě výraz džihád? Populistický styl marketingu potřebuje k existenci trvalý pocit ohrožení a jasně definovaného úhlavního nepřítele. Když odpadnou témata, na kterých lze snadno sbírat body, je nutné vytvořit obraz „nepřítele uvnitř“. Tento způsob vedení politického boje vykazuje všechny nebezpečné znaky ideologického fanatismu.
Předčasné odstartování kampaně
Místo řádného správy státu se spouští destruktivní prezidentská kampaň dlouho před termínem s jediným cílem — vyvolat zákopovou válku.
Kult neomylnosti versus absolutní zrada
Jakákoli legitimní reprezentace ze strany prezidenta Petra Pavla je interpretována jako škodlivá či zbytečná, zatímco vlastní neúspěch je maskován hlasitým křikem.
Přenesení bojové linie na celou společnost
Útočné video nebylo určeno diplomatům ani zahraničním partnerům, ale radikalizovanému jádru voličů, které má být udržováno v neustálé pohotovosti.
Stát jako rukojmí jednoho muže
Je-li politika vnímána jako posvátná válka, v níž neexistují pravidla fair play, přestává fungovat samotný koncept právního státu a diplomacie. Útoky na prezidenta republice nepřinášejí lepší vyjednávací pozici v Alianci ani silnější hlas v Evropě. Přinášejí pouze oslabení navenek a prohloubení příkopů uvnitř.
Pokud se veřejná debata natrvalo propadne do roviny „svatých válek“ a osobních pomst, prohrají všichni bez ohledu na stranické preference. Pojmenovat tento fenomén jako politický džihád nebylo ze strany komentátorů nadsázkou, ale varovným výkřikem nad tím, kam až může zajít bezohledný populismus.
