Článek
Jenže přesně v tu chvíli se na displejích mobilních telefonů rozsvítí ikonická výzva z jiného světa: „Čau lidi.“
V tu stejnou chvíli končí nedělní klid a začíná pravidelná liturgie moderního českého populismu. Týdenní zpráva o stavu světa, v níž je jediným spravedlivým hrdinou pracovitý Slovák v čele české politiky a jediným padouchem doslova všichni ostatní.
Evangelium podle Marka Prchala
Když historie zaznamenávala velké řečníky, pamatovala si Churchilla s jeho krví, dřením, slzami a potem, nebo Martina Luthera Kinga s jeho snem. Česká politika 21. století dostala neformální mikinu, dikci rozjetého parního stroje a diktátorský monolog adresovaný přední kameře smartphonu.
Mechanismus je geniálně jednoduchý. Nač chodit do televizních debat, kde hrozí riziko, že vám drzí redaktoři položí otázku na tělo, doplňující dotaz, nebo — nedej bože — vyžadují fakta? Mnohem pohodlnější je vytvořit si vlastní, dokonale sterilní televizní studio přímo na Facebooku.
V tomto virtuálním mikrosvětě neexistuje oponentura. Neexistují zde grafy, které by nesouhlasily, ani statistiky, jež by nebyly předem schváleny PR oddělením. Je tu jen čistá, nekondenzovaná emoce. A jak nám marketingoví mágové už dávno vysvětlili: emoce prodává. Zvlášť ta rozzlobená.
Recept na nedělní guláš: Dvě lžíce obětí, špetka spiknutí
O čem se vlastně v těchto týdenních přehledech mluví? Pokud byste si udělali statistickou analýzu slovní zásoby, obdržíte fascinující lexikon. Političtí soupeři: Nejsou to kolegové s jiným názorem, ale ti, co „ničemu nerozumí“, „jen žvaní v parlamentu“ a „nikdy nic nevybudovali“. Média: Přirozeně „pěstují kampaň“ a jsou zaplacená. Andrej Babiš: Jediný člověk v zemi, který nespí, nejí, neustále myslí na vaše důchody, osobně kontroluje cenu másla na prodejně a bojuje proti všem temným silám vesmíru.
Tento blud o osamělém hrdinovi, kterému „všichni ti nahoře“ (i když právě je na samém vrcholu) hodili klacky pod nohy, je politickým majstrštykem. Je to telenovela na pokračování, kde se každý týden mění kulisy, ale zápletka zůstává stejná: Já jsem chtěl udělat dobro, ale oni mi to nedovolili.
Když novináři dělají zápisky z Babišova deníčku
Největší ironií celého fenoménu však není samotný Andrej Babiš, ale reakce české mediální scény. Co udělá seriózní tisk v pondělí ráno? Místo aby ignoroval nedělní PR cvičení soukromé firmy na politiku, vezme zápisník a otiskne citace z videa jako hlavní zprávy dne.
Babiš tak dlouhé roky dokazuje absolutní dominanci v disciplíně zvané Agenda Setting. Za pět minut u telefonu dokáže diktovat, o čem se bude příští týden bavit celá republika — od sněmovny přes kavárny až po vesnické hospody.
Rituál, který přerostl svého tvůrce
„Nedělní chvilka zlosti“ se časem stala něčím víc než jen politickou reklamou. Stala se součástí popkultury. Memy, parodie, divadelní hry i satirické pořady z ní čerpaly životodárnou mízu. Každý národ má rituály, na které je hrdý — někdo má čaj o páté, někdo siestu po obědě. Češi dostali nedělní Babišův monolog.
A ať už na tento fenomén nahlížíte s obdivem k jeho marketingové dokonalosti, nebo s úzkostí nad stavem politické kultury, jedno mu nelze upřít: dokázal proměnit politickou komunikaci z nudné úřední hlušiny v nedělní večerníček pro dospělé. Večerníček, ve kterém pohádku vypráví sám král a všichni drakové mají jména jako političtí rivalové.
