Článek
Zatímco kritici hovoří o totálním úpadku mravů a volají po omluvě, vicepremiér [či místopředseda ANO] Karel Havlíček jakoukoliv sebereflexi odmítá. Sledovali jsme začátek politické nekrotizace, nebo jen další krok k totálnímu zhrubnutí české společnosti?
Suterén bez dna. Když se politika mění v žumpu a ztrapňování se stává programem
Jsou hranice, které by se v civilizované společnosti překračovat neměly. Nejen z úcty k politickým oponentům, ale především z úcty k vlastnímu lidství, k veřejnému prostoru a k základní lidské slušnosti. To, čeho jsme byli svědky v podcastu Sorry jako a v následných arogantních obhajobách Karla Havlíčka, však není jen selháním jednotlivců. Je to mrazivý exkurz do morálního suterénu české politiky.
Když se vrcholní představitelé největšího politického hnutí uchýlí k tomu, že před kamerami detailně a s oplzlými narážkami rozebírají kolonoskopii, nejde o žádnou „lidovou osvětu“. Je to úmyslná destrukce jakýchkoliv norem. Je to vědomé snížení veřejné debaty na úroveň hospodských pivních řečí, kde se stírá hranice mezi trapností a otevřenou potupou.
Nejhůř na celé věci ale bolí ona bezbřehá arogance moci. Místo toho, aby zaznělo jediné upřímné, chlapské „omlouvám se, přepískli jsme to“, slyšíme od vicepremiéra v exkluzivním čase: „Nevidím důvod, proč bychom se měli omlouvat.“
Tahle věta je víc než jen politické gesto. Je to plivanec do tváře všem občanům, kteří od politických špiček stále ještě naivně očekávají alespoň špetku důstojnosti. Je to vzkaz:
Můžeme si dělat, co chceme, protože se nám nemůže stát vůbec nic.
Způsob, jakým byli do trapných intimních scén zataženi lidé kolem nich – včetně zdravotní sestry a političky v jedné osobě, která si místo profesionality zvolila roli přikyvujícího komplice v útocích na oponenty (jako je jihomoravský hejtman Jan Grolich) – ukazuje na totální mravní rozklad. Úcta k člověku, a to i k politickému protivníkovi, přestala existovat. Zbyla jen touha po laciných lajcích, po potlesku zfanatizovaného davu a po totálním rozvrácení politické kultury.
Pokud nad tímto mávneme rukou s tím, že „to je přece jen legrace“, prohráli jsme všichni. Protože politika, ve které se ztrapňování a podpásovky stávají standardem, přestává být správou věcí veřejných. Stává se divadlem krutosti, které ničí důvěru v demokratické instituce.
A nejtragičtější na tom všem je, že tito lidé opravdu necítí žádnou hanbu. Nemají ji kde brát?
Co myslíte, existuje v české politice ještě nějaká hranice, kterou když politici překročí, dočkáme se skutečné sebereflexe, nebo jsme na tuto úroveň rezignovali nadobro?
Nebezpečný precedens, nebo bouře ve sklenici vody?
Zatímco jedna strana barikády vnímá vystoupení v podcastu jako definitivní překročení Rubikonu, diskuse na sociálních sítích odhalují i velmi pragmatický nebo zcela lhostejný pohled druhé strany. Mnoho uživatelů nad celou věcí mávne rukou s tím, že jde o uměle vyvolaný skandál a „bouři ve sklenici vody“, kterou živí média a političtí oponenti, aby odvedli pozornost od důležitějších témat. Objevují se názory typu: „Lidi už řeší úplné prkotiny, hlavně že se moralizuje, zatímco reálné problémy země nikdo neřeší.“
