Hlavní obsah

„Ne, Rusko tu válku nezačalo!“ rozčiluje se v přímém přenosu europoslanec za SPD Ivan David

Foto: David Sedlecký, Wikimedioa Commons, CC BY-SA 4.0

MUDr. Ivan David, CSc., poslanec Evropského parlamentu

Europoslanec SPD Ivan David se rád staví do role politika, který chce mír. Jenže při pohledu na jeho výroky a hlasování vyvstává nepříjemná otázka: Jaký mír vlastně nabízí? A komu jeho politická argumentace ve výsledku prospívá?

Článek

Mír je jedno z nejkrásnějších slov politického slovníku. Kdo by ho nechtěl? Kdo by si přál pokračování války, další mrtvé, zničená města a generace lidí poznamenané ruskou agresí? Právě proto je tak snadné schovat za slovo mír politickou argumentaci, která si zaslouží mnohem důkladnější pozornost.

Europoslanec Ivan David z SPD toho využívá ve své kritice evropské politiky vůči Rusku opakovaně. V jeho veřejných vystoupeních se vrací podobný motiv: Evropa podle něj zbytečně konfrontuje Moskvu, vojenská pomoc Ukrajině prodlužuje válku, sankce poškozují evropskou ekonomiku a představa porážky Ruska je nebezpečná.

Na první pohled jde o politický názor, který má v demokratické společnosti své místo. Jenže problém začíná ve chvíli, kdy se podíváme na to, co za touto rétorikou skutečně stojí.

Mír, který začíná kritikou napadené země

Dne 24. února 2022 zahájilo Rusko plnohodnotnou invazi na Ukrajinu. Nešlo o přírodní katastrofu, nešťastné nedorozumění ani spontánní konflikt dvou rovnocenných armád. Šlo o rozhodnutí ruského vedení rozpoutat rozsáhlou vojenskou agresi proti sousednímu suverénnímu státu.

Valné shromáždění OSN následně přijalo rezoluci ES-11/1, která ruské jednání označila za agresi a požadovala stažení ruských vojsk.

Tento základní fakt by měl být výchozím bodem každé seriózní debaty o míru. U Ivana Davida se však opakovaně setkáváme s jiným důrazem. Kritika se soustředí především na západní podporu Ukrajiny, evropské sankce a vojenské výdaje. V rozhovoru pro Studio ČT24 v listopadu 2026 dokonce odmítl tvrzení, že Rusko válku začalo, a tvrdil, že Moskva chtěla její ukončení od počátku.

Takové tvrzení nelze jednoduše vydávat za neutrální historickou interpretaci. Je v rozporu s doloženým průběhem invaze i s reakcí mezinárodního společenství. A právě zde se nabízí zásadní otázka: Jestliže politik mluví o míru, proč není jeho prvním požadavkem ukončení ruské agrese a respektování ukrajinské suverenity?

Hlasování, která stojí za pozornost

Politika se nepozná pouze podle televizních rozhovorů. Ještě důležitější je, jak politik hlasuje ve chvíli, kdy musí zaujmout konkrétní stanovisko. A právě zde najdeme několik pozoruhodných momentů.

V únoru 2024 hlasoval Ivan David proti usnesení Evropského parlamentu týkajícímu se pokračující podpory Ukrajiny. Jeho přístup odpovídal dlouhodobé kritice vojenské pomoci a evropské strategie vůči Moskvě.

V říjnu 2026 hlasoval proti usnesení, které odmítalo uznat legitimitu ruské Státní dumy po volbách konaných v září 2026. Usnesení se mimo jiné týkalo také pořádání voleb na okupovaných ukrajinských územích.

A v listopadu 2026 se zdržel hlasování o usnesení odsuzujícím deportace a násilné přesuny ukrajinských dětí do Ruska a na okupovaná území. Poslední případ je obzvlášť důležitý. Nejde o to, že by David hlasoval proti. Nehlasoval proti, zdržel se. Přesnost je zde podstatná.

Ale právě abstence při tak závažném tématu vyvolává otázku, proč nebyl ochoten podpořit jasné parlamentní odsouzení deportací ukrajinských dětí.

Pokud někdo tak důsledně hovoří o míru a ochraně lidských životů, měl by být schopen vysvětlit, proč se v takovém případě nepřipojil k většině podporující odsouzení těchto činů.

Když se pochybnosti stávají politickou metodou

Dalším zajímavým případem je incident v německém Lipsku z počátku září 2026.

V debatě CNN Prima NEWS David zpochybňoval závěry německého vyšetřování, které připisovalo odpovědnost za incident osobám jednajícím podle německých úřadů v zájmu ruských státních orgánů.

Samotné zpochybňování závěrů vyšetřování není nic nepřípustného. Demokratická společnost potřebuje politiky, kteří se ptají, požadují důkazy a kontrolují práci bezpečnostních institucí. Jenže tato zásada musí platit univerzálně.

Rusko bylo vyprovokováno.
– David tak vysvětloval ruskou invazi s odkazem na rozšiřování NATO. CNN Prima NEWS, 12. března 2024.

Pokud politik vyžaduje mimořádně přísné důkazy při obvinění Ruska, měl by stejnou míru kritičnosti uplatňovat i vůči ruským tvrzením. Pokud automaticky odmítá některé závěry západních institucí, neměl by automaticky přebírat interpretace Moskvy.

Jinak se z kritického myšlení stává selektivní nedůvěra. A ta už není skutečným hledáním pravdy.

Evropská politika pod palbou, Rusko podstatně méně

Davidova politická argumentace má poměrně čitelnou strukturu. Evropská unie podle něj zbrojí příliš mnoho. Sankce jsou škodlivé. Vojenská pomoc Ukrajině je problematická. Evropské státy riskují přímý konflikt s Ruskem. Západní politici podle něj přispívají k prodlužování války.

To všechno jsou témata, o kterých je legitimní diskutovat. Jenže v této argumentaci nápadně chybí stejně důsledná pozornost věnovaná odpovědnosti Moskvy. Rusko není v tomto konfliktu pouhým pasivním objektem západní politiky. Je aktérem, který rozhoduje o pokračování vojenských operací, okupaci území a podmínkách případného ukončení války.

Kritizovat evropskou politiku je snadné. Mnohem obtížnější je odpovědět na otázku, co konkrétně by měla Evropa dělat, pokud Rusko odmítne spravedlivé podmínky míru. Má Ukrajina přijít o okupovaná území? Má se vzdát práva na vlastní bezpečnostní orientaci? Mají být ruské požadavky přijaty jen proto, že Moskva disponuje jadernými zbraněmi?

A co by následovalo, kdyby takto dosažené uspořádání přesvědčilo ruské vedení, že vojenská agrese je výhodnou metodou prosazování státních zájmů?

To jsou otázky, na které samotné opakování slova mír neodpovídá.

Co vlastně Ivan David v Evropském parlamentu dělá?

Pozornost si zaslouží také jeho parlamentní aktivita.

V září 2026 zveřejnil Kverulant.org analýzu evidovaných schůzek europoslanců. Podle jeho údajů měl David za sledované období jednu zaznamenanou schůzku, zatímco Tomáš Zdechovský jich měl přes 275.

Tento údaj je třeba interpretovat opatrně. Veřejné seznamy schůzek nepokrývají veškerou poslaneckou práci a samotný počet jednání není měřítkem kvality europoslance.

Přesto je legitimní se ptát, jak David využívá svůj mandát, jaké konkrétní legislativní iniciativy prosazuje a jaké výsledky za ním stojí.

Europoslanec není placen za to, aby pouze komentoval evropskou politiku z televizního studia. Jeho úkolem je také pracovat v parlamentních výborech, vyjednávat, předkládat návrhy a zastupovat občany. Veřejnost má právo požadovat transparentní vysvětlení, jakým způsobem tuto práci vykonává.

Mírová politika musí mít také druhou stranu

Je možné odmítat další zbrojení. Je možné kritizovat sankce. Je možné nesouhlasit s konkrétními rozhodnutími Evropské unie. Je možné požadovat diplomatická jednání i v situaci, kdy se zdají téměř nemožná. To všechno patří do demokratické diskuse.

Ale skutečná mírová politika musí mít také odpověď na otázku, jak zabránit tomu, aby agresor získal území a politické výhody právě díky použití vojenské síly.

Pokud někdo kritizuje vojenskou pomoc napadené zemi, měl by zároveň říct, jak zajistí její bezpečnost. Pokud odmítá sankce, měl by vysvětlit, jak jinak přiměje agresora změnit jeho chování. Pokud odmítá vojenské odstrašení, měl by nabídnout věrohodnou alternativu.

Tvrzení europoslance za hnutí SPD Ivana Davida, že Rusko konflikt nezačalo, je v přímém rozporu s mezinárodním právem, zjištěními nezávislých pozorovatelů i obecně přijímaným historickým a faktickým rámcem událostí, podle nichž Ruská federace v únoru 2022 zahájila plnohodnotnou invazi na území suverénního ukrajinského státu (a již v roce 2014 anektovala Krym a podpořila ozbrojený konflikt na Donbase).

Jinak totiž nejde o ucelenou mírovou strategii. Jde pouze o odmítání nástrojů, které používá druhá strana.

Mír není totéž co kapitulace

Ivan David má právo zastávat kritický postoj k evropské politice. Má právo nesouhlasit s vojenskou pomocí Ukrajině i s postupem Evropské unie. A má právo požadovat diplomatické řešení. Stejné právo má ale veřejnost požadovat odpovědi.

Jaký mír konkrétně navrhuje? Jaké bezpečnostní záruky by poskytl Ukrajině? Jak by zabránil opakování ruské agrese? Jak hodnotí deportace ukrajinských dětí? A proč jeho parlamentní hlasování tak často směřují proti usnesením kritickým vůči ruskému postupu?

To nejsou otázky rusofobie ani válečného štváčství. Jsou to naprosto legitimní otázky na politika, který zastupuje české občany v Evropském parlamentu. Mír totiž není jen absence střelby. Mír musí znamenat také bezpečnost, svobodu a právo národů rozhodovat o vlastní budoucnosti.

A pokud někdo nabízí mír, ale nedokáže přesvědčivě vysvětlit, jak zabrání další agresi, má veřejnost plné právo se ptát, zda nenabízí pouze klid za cenu práv těch, kteří se stali obětí napadení.

Protože skutečný mír se nepozná podle toho, jak často politik kritizuje Západ. Pozná se také podle toho, zda dokáže jasně pojmenovat odpovědnost agresora.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz