Článek
U Tomia Okamury je právě tento rozdíl předmětem zásadních pochybností.
Česká politika má zvláštní talent na ironii. Člověk může léta budovat kariéru na tvrzení, že hájí obyčejné lidi proti elitám, médiím a zkorumpovanému systému — a nakonec usednout do jedné z nejvyšších ústavních funkcí. Z řečnického pultu pak může kázat o demokracii, zatímco jeho vlastní způsob politické komunikace vyvolává otázky, zda si demokracii nepleteme s právem říkat cokoli komukoli.
Tomio Okamura se stal předsedou Poslanecké sněmovny. To je demokratický fakt. Jeho zvolení ale neznamená, že tím skončila debata o tom, zda je pro tuto funkci vhodným člověkem. Naopak. Teprve v takové funkci se ukazuje, jestli politik dokáže překročit stín vlastní stranické značky.
Předseda všech poslanců, nebo jen šéf vlastní politické show?
Předseda Sněmovny není obyčejný stranický řečník. Jeho úkolem není každý den porazit protivníka v osobním souboji, získat nejostřejší titulek nebo přeměnit každou otázku v další epizodu nekonečného politického konfliktu.
Má řídit jednání parlamentu, dbát na pravidla a vytvářet podmínky, aby mohli pracovat i poslanci, kteří s ním zásadně nesouhlasí. To je docela prostý test: dokáže člověk, který se proslavil konfrontačním stylem, důsledně rozlišovat mezi vlastním politickým zájmem a odpovědností za instituci?
Nestačí říci, že ho zvolila většina. Většina dává politikovi legitimitu zastávat funkci. Nedává mu automaticky osvědčení o nestrannosti, velkorysosti ani státnické úrovni. Demokracie totiž není jen vítězství při hlasování. Je to také způsob, jak se vítěz chová k těm, kteří pro něj nehlasovali.
Když je novinář otázkou, kterou je třeba zneškodnit
Okamurův vztah k médiím nabízí několik výmluvných příkladů. V roce 2019 se dostal do ostrého konfliktu s novinářkou Českého rozhlasu Zdeňkou Trachtovou. Po rozhovoru, v němž se ho ptala na jeho výroky týkající se případu sexuálního násilí, následoval jeho veřejný útok na sociálních sítích. Pod příspěvkem se objevily i odporné komentáře a výhrůžky vůči novinářce. Český rozhlas se své redaktorky zastal.
Je důležité rozlišovat odpovědnost: výhrůžky psali uživatelé sociální sítě, nikoli Okamura. Přesto je legitimní ptát se, jakou odpovědnost má veřejný činitel za tón, kterým vstupuje do veřejné debaty a útočí na konkrétního novináře.
V červnu 2026 se Česká televize znovu veřejně ohradila proti jeho vystupování, tentokrát vůči zahraniční zpravodajce Heleně Truchlé. Televize kritizovala osobní útoky a přirovnávání novinářky k nacistům.
Někdo může namítnout, že novináři nejsou nedotknutelní. Samozřejmě že nejsou. Mají být kritizováni, pokud chybují, manipulují nebo odvádějí špatnou práci. Jenže existuje rozdíl mezi kritikou konkrétního článku a osobním útokem na člověka, který pokládá nepříjemné otázky.
Předseda parlamentu by měl ten rozdíl znát obzvlášť dobře. Ostatně, pokud politik nesnese kritickou otázku od novináře, jak máme věřit, že bude s nadhledem snášet nesouhlas v parlamentu?
Žena bez dětí. Tedy žena bez argumentu?
Zvláštní kapitolu představují Okamurovy výpady vůči političkám a jejich bezdětnosti. V roce 2022 se v souvislosti s výrokem Markéty Pekarové Adamové o šetření za energetické krize opřel do jejího názoru s odkazem na to, že nemá děti. Ve sporu s ministryní obrany Janou Černochovou se otázka bezdětnosti objevila rovněž.
Samotná rodičovská zkušenost může být v některých debatách relevantní. Není ale univerzální vstupenkou k pravdě — stejně jako její absence nikoho automaticky nediskvalifikuje.
Pokud se diskutuje o energetické politice, má se diskutovat o cenách, příjmech domácností a účinnosti navrhovaných opatření. Pokud se diskutuje o obranných zakázkách, mají se posuzovat náklady, bezpečnostní potřeby a strategické závazky. Rodinný stav oponentky není náhradou za argument.
Jinak by se mohlo stát, že se česká politika promění v podivnou poradnu, v níž se místo ekonomických propočtů kontrolují rodné listy. A to by byla opravdu originální česká cesta k modernizaci státu.
Když se spor dostane až k soudu
Nejde jen o otázku vkusu nebo přísnosti politického komentátora. V roce 2022 skončil pravomocným rozhodnutím spor, v němž Okamura označoval europoslance Tomáše Zdechovského a Tomáše Svobodu za vlastizrádce a spojoval je s tvrzením o hlasování pro sankce vůči České republice kvůli uprchlíkům. Soud konstatoval nepravdivost těchto tvrzení a Okamura se musel omluvit.
To je podstatný rozdíl mezi politickou polemikou a prokazatelně nepravdivým tvrzením, za které se politik musí omluvit. Svoboda projevu chrání i ostrou kritiku. Neznamená ale, že je pravda pouhou volitelnou dekorací, kterou lze odložit, když se nehodí do kampaně.
U politika, který zastává jednu z nejvyšších ústavních funkcí, je to důležité nejen kvůli jeho osobní pověsti. Jde také o standard veřejné debaty, který pomáhá nastavovat.
A co peníze?
I hospodaření politických hnutí si zaslouží pozornost. U SPD kontrolní orgány v minulosti zjistily nedostatky při vykazování volební kampaně. To je doložitelný důvod požadovat transparentní účetnictví a důslednou kontrolu.
Zároveň je nutné držet se faktů. Podezření na vyvádění peněz přes externí firmu, které bylo medializováno v roce 2025, policie odložila. Nelze tedy zatím tvrdit, že Okamura zpronevěřil stranické prostředky.
Právě na tomto rozlišení záleží. Pokud chceme od politiků přesnost, nemůžeme sami nahrazovat důkazy domněnkami. Kritika je nejsilnější tehdy, když stojí na tom, co lze skutečně doložit. A doložené případy už samy o sobě poskytují dost materiálu k otázkám o politické kultuře, odpovědnosti a respektu k pravidlům.
Funkce není osobní trofej
Zastánci Okamury mohou oprávněně namítnout, že byl zvolen poslanci a že jeho politický styl oslovuje část voličů. Ani jedno nelze popřít. V parlamentní demokracii se o obsazení funkcí rozhoduje podle ústavních a zákonných pravidel, nikoli podle toho, zda se daný politik líbí komentátorům.
Jenže právě proto existuje také možnost politické odpovědnosti. Poslanci mohou hodnotit, jak předseda svou funkci vykonává, zda dodržuje pravidla a zda je schopen reprezentovat parlament jako celek.
Otázka jeho odvolání proto nemá být osobní vendetou ani pokusem zakázat nepohodlný politický názor. Má být debatou o standardech, které od předsedy Sněmovny očekáváme. A tyto standardy by měly být stejné bez ohledu na stranickou příslušnost.
Kdo má nakonec rozhodnout?
O tom, zda má Tomio Okamura zůstat předsedou Sněmovny, nemá rozhodovat jediný komentátor ani internetová anketa. Rozhodnout musí poslanci, kteří nesou politickou odpovědnost za obsazení této funkce.
Veřejnost má ale plné právo klást otázky. Proč se od člověka, který zastupuje celou dolní komoru parlamentu, očekává méně než od instituce, kterou vede? Proč by měla být osobní urážka považována za normální součást politické komunikace jen proto, že ji pronese zkušený politik? A proč by volební úspěch měl znamenat konec diskuse o tom, jak se zachází s mocí?
Předseda Sněmovny nemusí být svatoušek. Nemusí mluvit jako diplomat a nemusí se vyhýbat konfliktům. Měl by ale vědět, že jeho funkce není prodloužením předvolebního pódia.
Debata o odvolání Tomia Okamury je proto legitimní a měla by se vést na základě jeho konkrétního působení, nikoli jen stranických sympatií.
Poslanci by měli posoudit, zda jeho dosavadní vystupování odpovídá nárokům na vedení parlamentu. A pokud dospějí k závěru, že ne, mají k dispozici demokratický nástroj, jak změnu prosadit.
V demokracii totiž není nejdůležitější, kdo získal nejvyšší židli. Důležitější je, zda člověk, který na ní sedí, respektuje pravidla instituce, jež mu ji svěřila. A to je otázka, na kterou by Tomio Okamura měl odpovídat především svým jednáním.
Když měl předseda Sněmovny sjednat pořádek
Pokud někdo pochyboval, zda Tomio Okamura chápe rozdíl mezi stranickým bojovníkem a předsedou parlamentu, noční jednání Sněmovny z 21. na 22. října 2026 mu poskytlo další důvod k zamyšlení.
Poslanec Miroslav Ševčík se při jednání pustil do poslankyně Michaely Šebelové s narážkami na menopauzu. Šlo o osobní poznámku, která s projednávanou věcí neměla nic společného. Když se proti ní Šebelová ohradila a opoziční poslanci požadovali omluvu, situace se vyhrotila. Podle předsedy STAN Víta Rakušana se do konfliktu zapojil i Okamura, který místo očekávaného nestranného zásahu reagoval křikem a urážkami. Rakušan tvrdil, že zaznělo také oslovení „vole“.
Okamura to odmítl. Uvedl, že se snažil situaci uklidnit, vyzýval přítomné ke slušnosti a že se sám stal terčem Rakušanova křiku. Průběh následné slovní přestřelky tedy obě strany popisují rozdílně. Právě proto by bylo namístě posoudit celý incident podle dostupných svědectví a případných záznamů, nikoli pouze podle stranických prohlášení. O věc se má zabývat mandátový a imunitní výbor.
Jenže i při této opatrnosti zůstává zásadní otázka: co se vlastně od předsedy Sněmovny očekává? Pokud se poslankyně stane terčem osobní narážky na své tělo a věk, předseda parlamentu by měl být tím, kdo pomůže vrátit debatu k pravidlům. Ne tím, kolem koho se vzápětí rozhoří další spor o urážky.
Předsednické křeslo není rozhodcovská píšťalka, kterou člověk používá jen tehdy, když se mu to politicky hodí. A už vůbec to není VIP vstupenka do hádky. Je to funkce, jejíž autorita stojí na schopnosti zachovat klid a důsledně uplatňovat stejná měřítka na spojence i protivníky.
Okamura může namítat, že byl pod tlakem a že konflikt vyvolali jiní. Ale únava po dlouhém jednání není omluvenkou pro nikoho, kdo má řídit parlament. Kdyby byla, stačilo by svolávat schůze po půlnoci a jednací řád by se mohl nahradit pravidlem „kdo déle vydrží, ten má pravdu“.
Nejvážnější problém proto není samotné vulgární slovo. Je jím podezření, že člověk pověřený dohledem nad důstojností parlamentního jednání v rozhodující chvíli nepřispěl ke zklidnění situace. Pokud se to potvrdí, nepůjde o pouhé uklouznutí v osobní hádce, ale o selhání v samotném výkonu funkce.
A právě tady se vrací otázka, zda je Okamura pro předsednictví Sněmovny vhodný. Ne proto, že by předseda nesměl být kritizován nebo že by musel mít uhlazený slovník za všech okolností. Proto, že jeho úkolem je udržovat pravidla a autoritu instituce i v okamžiku, kdy se ostatní přestanou ovládat.
