Článek
Stalo se zrcadlem, v němž se české politické dno ukázalo v celé své neotesané nahotě. Když se parlamentní lavice promění v hospodu nejnižší cenové skupiny a třetí nejvyšší ústavní činitel země místo arbitra fair play sekunduje těm nejprimitivnějším instinktům, je čas položit si otázku: Kam až jsme to klesli?
Všechno to začalo, jak už to tak bývá, sice únavou, ale především nedostatkem základní osobní a politické slušnosti. Když poslanec Miroslav Ševčík v záchvatu ‚kofoličky‘ pokřikoval na poslankyni Michaelu Šebelovou nechutné narážky na „menopauzu“, nešlo o nic menšího než o čistý, nekultivovaný projev misogynie a buranství. Je to ten typ primitivního humoru, který by v normální společnosti vyvolal sotva trapné ticho, ale v českém zákonodárném sboru se z něj stává standard politického boje.
Skutečná tragédie však nenastala v momentě, kdy Ševčík vypustil ústa ze spárů vlastní nevychovanosti. Ta pravá politická katastrofa se odehrála o několik desítek vteřin později.
Když se opoziční politici dožadovali omluvy a očekávali, že institucionální autorita sjedná pořádek, narazili na zeď. Třetí nejvyšší ústavní činitel státu – předseda Poslanecké sněmovny – se v kritické zkoušce charakteru a státnictví nezachoval jako morální kompas sněmu. Místo toho, aby odsoudil hulvátství, podle očitých svědectví spustil vlastní kanonádu urážek, v níž nechybělo oslovení „vole“.
Zatímco lidé platí daně a doufají, že ve vedení státu sedí osobnosti s alespoň minimálním nadhledem, z předsednického křesla se ozývá rétorika podprůměrného sparťana v šenku po prohraném zápase. Třetí nejvyšší činitel naší ústavní hierarchie se v klíčové chvíli nepostavil na stranu slušnosti. Postavil se na stranu toho, kdo se choval jako hulvát.
Byla jsem i u té následné debaty. Byla to ta nejodpornější situace, kterou jsem ve sněmovně zažila, a udělám všechno pro to, aby se už nikdy nezopakovala.
Omlouvat to únavou? Ponořit se do argumentace, že „se všichni nechali unést emocemi“? Ne. To je alibismus nejhrubšího zrna. Ústavní funkce nenesou jen prestiž a majáček na služebním BMW, ale především odpovědnost za formu. Pokud hlava dolní komory parlamentu místo zklidnění situace přilévá olej do ohně a poslance častuje slovy z nejnižšího slovníku, stává se spolupachatelem úpadku celé politické kultury.
Sněmovna není školka, jak trefně poznamenali někteří poslanci, i když chování aktérů by tomu občas odpovídalo. Školka by ale v tomto srovnání ještě dopadla dobře – tam se děti po bouchnutí hračkou obvykle aspoň naučí říct „promiň“. Zato v české politice se za sprosťáctví tleská, primitivismus se vydává za autenticitu a z ústavních činitelů se stávají tribuni debat spodiny.
Pokud nám na této zemi ještě aspoň trochu záleží, měli bychom přestat mávat rukou nad tím, že „politika je holt tvrdá“. Není tvrdá. Je jen nevkusná, laciná a hluboce buranská. A největší viníkem není ten, kdo zaštěká z lavice, ale ten, kdo nad tím jako šéf celého podniku drží ochrannou ruku.
