Článek
Děj z jednacího sálu, v němž poslanec Miroslav Ševčík zaútočil na poslankyni Michaelu Šebelovou buranským výkřikem o „menopauze“, aby následně předseda sněmovny Tomio Okamura celou scénu zakončil řevem a vulgarismy, není jen obyčejnou politickou šarvátkou. Je to přesný diagnostický snímek mravního rozkladu, do kterého se česká zákonodárná moc pod současným vedením propadá.
Když předsedkyně poslaneckého klubu žádá o pauzu ve 23:16, lze očekávat únavu, ostrou debatu i procedurální obstrukce. Co by však v jakékoli civilizované společnosti mělo zůstat absolutním tabu, je osobní, sexistický a primitivní útok cílící na biologickou podstatu a věk ženy.
Výrok Miroslava Ševčíka – člověka, který léta nosí akademický titul a deklaruje zájem o veřejné věci – není pouhou „neobratností“. Je to symptom hluboce zakořeněného chrapounství, které se v české politice zabydlelo s děsivou samozřejmostí. Kdo namísto argumentů vytahuje do boje ženskou fyziologii, nedokazuje tím svou sílu ani vtip, ale jedině vlastní intelektuální a lidskou impotenci.
Jako sněmovní veterán jsem už zažil při jednání leccos. Dnešek ale překonal všechny meze. Tohle je příběh o tom, proč jsme si do čela sněmovny měli zvolit člověka, který dokáže dostat nárokům takové funkce. A ne Tomia Okamuru.
— Vít Rakušan (@Vit_Rakusan) October 21, 2026
V okamžiku, kdy předsedkyně našeho klubu @SebelovaM…
Pravá tragédie současného stavu však nespočívá v tom, že se v sále najde jeden „zjevně unavený“ neotesanec. Tragédie spočívá v tom, kdo sedí na předsednické židli.
Předseda Poslanecké sněmovny je druhým nejvyšším ústavním činitelem země. Má být garantem důstojnosti, strážcem pravidel a nadstranickým arbitrem, který dokáže v zájmu státu zklidnit i ty nejvášnivější emoce.
Místo státníka však české zákonodárné těleso vede řvoucí populista. Reakce Tomia Okamury na žádost o zjednání nápravy – prokládaná slovy „vole“ a osobními urážkami – nebyla selháním jednotlivce. Bylo to plné odhalení podstaty jeho politického stylu. Je to styl suterénu, v němž je respekt k oponentovi považován za slabost a vulgarita za projev síly.
Je skvělé, že se poslanci jako Vít Rakušan či Martin Kupka dokázali kolegyně zastat. Je logické, že věc poputuje na Mandátový a imunitním výbor. Mějme však odvahu nalít si čistého vína: žádná pokuta ani formální omluva tento systémový mor nevyléčí.
Česká republika po roce 1989 nebudovala svou svobodu jen proto, aby měřila svůj úspěch grafy HDP a výší průměrné mzdy. Zralost národa se pozná podle toho, jaké standardy chování vyžaduje od těch, které si zvolil do svého čela.
Pokud dnes mlčky přijmeme, že se ze sněmovní tribuny stává hospodská potyčka čtvrté cenové skupiny, kde se ženská důstojnost stává terčem sexismu a ústavní činitelé na sebe řvou jako hulváti, vzdáváme se samotného pojetí západní civilizovanosti.
Nenechme se opít rohlíkem a nesmiřme se s argumentem, že „politika byla vždycky špinavá“. Nebyla taková vždycky – a nemusí být ani dnes. Politici jsou veřejnými ukazateli lidské a společenské kultury.
A ti, kteří dnes sedí ve vedení sněmovny, nám každým dnem ukazují jediné: absolutní necivilizovanost. Pokud se těmto manýrům nepostaví jasné a nekompromisní „NE“ napříč celou společností, stane se z české politiky brzy mravní pustina, ze které už nebude návratu.
