Článek
Dnes se z třetího nejvyššího křesla republiky neozývá hlas rozumu, ale ublížený, ukřičený falzet člověka, který si plete parlamentní půdu s pavlačovým prádelníkem.
Tomio Okamura opět předvedl svůj národní majstrštyk. Prezident republiky je podle něj „křivák“a „podrazák“.
To nejsou slova, která by vzešla z hlubokého ideového rozporu. To nejsou slova, jakými se protínají meče velkých státníků v debatách o osudu národa. Je to čistá, neředěná frustrace kluka z pískoviště, kterému někdo sebral bábovičku a on teď kope kolem sebe, plive a ječí sprostosti. Okamura se nezmohl na státnický argument – uchýlil se k jazyku čtvrté cenové skupiny těsně před zavíračkou.
Slyšíte tu kňouravou ozvěnu egoismu? Předseda Poslanecké sněmovny České republiky – člověk, který má reprezentovat zákonodárnou moc celé země – se v celonárodním rozhovoru netrápí inflací, bezpečností ani kolabujícím rozpočtem. Trápí se tím, co o něm před lety někdo řekl v televizi. On, majitel jediného správného názoru, se cítí dotčen!
Je to jen divadlo ubohosti. Okamura postavil celou svou kariéru na tom, že neustále a bezodpovědně uráží, nálepkuje a špiní své okolí. Když však někdo nastaví zrcadlo jemu samotnému, maska „tvrdého chlapíka“ se v sekundě rozpadne a zůstane jen ublížený egocentrik.
Smutné na tom všem není to, že Tomio Okamura takto mluví. Od něj už nikdo nic jiného nečeká. Děsivé je, do jaké stoky dokázal stáhnout úřad, který zastává. Funkce předsedy Sněmovny mívala svou váhu. Bývala symbolem stability, nadhledu a politické kultury. Okamura z ní udělal pouliční amplión, z něhož chrčí osobní zášť a vulgarizovaná útočnost.
Zvykli jsme si. A to je náš největší hřích. Zvykli jsme si, že vrcholní představitelé národa komunikují jako frajeři z periferie, že úcta k úřadu prezidenta byla zašlapána do bláta a že státnická etika je vnímána jako sprosté slovo.
Pokud je Tomio Okamura vnímán jako mravní ohrožení, není tomu tak kvůli jeho politickým názorům. Je tomu tak proto, že ze snahy o správu věcí veřejných udělal přehlídku osobní malosti. A to je pro stát vždycky to největší nebezpečí – když se do jeho nejvyšších pater dostanou lidé s obrovským úřadem, ale nesmírně malým duchem.
Ochota používat ostrý až vulgární jazyk v politice bývá kombinací osobnostních rysů, zvolené politické strategie a prožitých zkušeností, nikoli přímým důsledkem konkrétního vzdělání nebo výchovy. Mnoho lidí s vysokoškolským titulem používá útočný jazyk a drtivá většina lidí z dětských domovů nebo bez titulu se chová naprosto slušně a kultivovaně.
Tomio Okamura sám veřejně popisoval, že v dětství strávil nějaký čas v dětském domově v Mašťově u Podbořan, kde čelil šikaně, a že vyrůstal ve složitých poměrech.
Děti z náhradní péče nebo z komplikovaného prostředí si často vyvíjejí silný obranný pancíř. V dospělosti se to může projevovat jako extrémní citlivost na jakoukoli kritiku či odmítnutí (např. reakce na slova o „mravním ohrožení“) a tendence reagovat okamžitým, tvrdým protiútokem, aby nebyli znovu v roli „oběti“.
Lidé s touto zkušeností mohou mít vyšší potřebu neustále dokazovat svou hodnotu, úspěch a dominanci nad okolím, což se v politice projevuje neústupností a útočností. Okamura vystudoval střední průmyslovou školu a nemá vysokoškolské vzdělání. Vyšší vzdělání často (i když ne vždy) štěpí styl komunikace – vede k většímu používání abstraktních pojmů, analytického odstupu a dodržování akademické či institucionální etikety. Nepoužívá složitý jazyk akademické či politické elity, což mu umožňuje mluvit přímo, lidově a agresivně – přesně tak, jak to vyžaduje jeho voličská základna, která je vůči akademickým elitám často skeptická.
