Článek
Je to už diagnózou politického vyhoření? Když se mezinárodní prestiž České republiky obětuje na oltář jednoho neuspokojeného ega, není to už otázka kondice, ale prosté způsobilosti vládnout.
Zatímco světová politika vyžaduje břitký úsudek, strategickou vizionářskou rozvahu a schopnost čelit geopolitickému vichru s chladnou hlavou, v Česku jsme svědky fascinujícího sociologického experimentu. Zjišťujeme, co se stane, když se řízení státu změní v nekonečnou terapii jednoho ještě málo světem zneuznaného sedmdesátníka, jako by summit NATO byla jen další společenská večeře s manželkou Monikou, ze které lze v případě nepohody dramaticky odejít.
Debata o tom, zda je funkce předsedy vlády na jedenasedmdesátiletého Andreje Babiše už moc, totiž dávno překročila hranici biologie. Zde nejde o fyzický věk – svět zná zdatné, moudré státníky (výjimka Donald Trump), pro něž jsou léta synonymem nadhledu a rozvahy. Zde jde o věk politický a mentální. A ten se u českého premiéra zastavil v éře bezohledného korporátního nájezdu, kde se jakýkoliv nesouhlas řeší dupáním nohama, hysterickým osočováním (kampaň a účelovka) a dětinským trucováním.
Výjev z tureckého summitu NATO zůstane v učebnicích české diplomacie jako dokonalý památník marnosti. Dospělý muž, který ve své zemi drží otěže moci, se raději pustí do ústavního mačkaného wrestlingu s prezidentskou kanceláří, jen aby hlava státu nemohla sedět u stejného stolu. A když Ústavní soud – ten neposlušný orgán, který se stále odmítá řídit pokyny ze Strakovy akademie – premiérovi připomene, jak vypadá právní stát, přijde očekávané finále: znechucené pohledy, zmatené proslovy a následné teatrální vzdychání, že „s prezidentem už nikdy nebudu v delegaci“.
Je to těžko uvěřitelná podívaná. V době, kdy se v Evropě rozhoduje o bezpečnostní architektuře na další dekády, řeší český premiér zásadní geopolitickou otázku: jak se v mezinárodním protokolu prosadit před Petrem Pavlem tak, aby ho kamera zabrala z toho lepšího úhlu.
Představa, že Andrej Babiš je geniální manažer, který spí čtyři hodiny denně a řídí stát jako firmu, byla vždy jen zručným marketingovým mýtem. Dnes však tento mýtus definitivně narazil na realitu. Místo dravého dravce vidíme muže, kterého drží v politickém ringu už jen dvě věci: obří, křehké ego a potřeba politického štítu.
Je funkce premiéra na Andreje Babiše moc? Pokud má být premiér lídrem, který zemi spojuje, vtiskuje jí vizi a důstojně reprezentuje její zájmy v zahraničí, odpověď známe všichni. Strakova akademie se v jeho podání změnila v kabinet kuriozit, kde se státní zájem měří mírou uraženosti jejího obyvatele. A nejhorší na tom všem není to, že premiérovi dochází dech – ale to, že jako rukojmí své vlastní neohroženosti si vzal celou republiku.
Až se jednou bude účtovat s touto érou, Ankaru nebudeme vzpomínat kvůli aliančním deklaracím, ale jako moment, kdy maska neohroženého manažera definitivně spadla na zem. Česká republika si nemůže dovolit luxus mít v čele státu muže, pro něhož je národní zájem jen vedlejším produktem osobních záští a geopolitický rozhled končí na hranici vlastního stínu. Čas nikomu nestraní a tomuto politickému marketingu dochází dech. Zbývá jen hořká otázka: jak dlouho ještě necháme zemi sloužit jako kulisu pro divadlo jednoho muže, kterému už tleskají jen ti, co z jeho únavy profitují?
