Článek
Je to už diagnózou politického vyhoření? Když se mezinárodní prestiž České republiky obětuje na oltář jednoho neuspokojeného ega, není to už otázka kondice, ale prosté způsobilosti vládnout.
Zatímco světová politika vyžaduje břitký úsudek, strategickou vizionářskou rozvahu a schopnost čelit geopolitickému vichru s chladnou hlavou, v Česku jsme svědky fascinujícího sociologického experimentu. Zjišťujeme, co se stane, když se řízení státu změní v nekonečnou terapii jednoho ještě málo světem zneuznaného sedmdesátníka, jako by summit NATO byla jen další společenská večeře s manželkou Monikou, ze které lze v případě nepohody dramaticky odejít.
Debata o tom, zda je funkce předsedy vlády na jedenasedmdesátiletého Andreje Babiše už moc, totiž dávno překročila hranici biologie. Zde nejde o fyzický věk – svět zná zdatné, moudré státníky (výjimka Donald Trump), pro něž jsou léta synonymem nadhledu a rozvahy. Zde jde o věk politický a mentální. A ten se u českého premiéra zastavil v éře bezohledného korporátního nájezdu, kde se jakýkoliv nesouhlas řeší dupáním nohama, hysterickým osočováním (kampaň a účelovka) a dětinským trucováním.
Výjev z tureckého summitu NATO zůstane v učebnicích české diplomacie jako dokonalý památník marnosti. Dospělý muž, který ve své zemi drží otěže moci, se raději pustí do ústavního mačkaného wrestlingu s prezidentskou kanceláří, jen aby hlava státu nemohla sedět u stejného stolu. A když Ústavní soud – ten neposlušný orgán, který se stále odmítá řídit pokyny ze Strakovy akademie – premiérovi připomene, jak vypadá právní stát, přijde očekávané finále: znechucené pohledy, zmatené proslovy a následné teatrální vzdychání, že „s prezidentem už nikdy nebudu v delegaci“.
