El Alamein - Neviditelné slzy matek

Sousedství rozžhavených písečných dun, ticho, v němž ještě stále velmi silně rezonuje ozvěna historie, a najednou – záblesk barvy tak průzračné, že vám vyrazí dech. Přísahám! Vítá vás El Alamein.

Pro většinu světa bylo toto místo po desetiletí jen řádkem v dějepisných knihách, synonymem pro spálenou zemi a osudové tankové bitvy. Dnes se však přímo před našima očima odehrává jeden z nejpozoruhodnějších příběhů pouště.

El Alamein setřásá prach minulosti a mění se v oslnivé eldorádo, kde se drsný romantismus africké pouště snoubí s nepředstavitelným luxusem moderní doby. Vydejte se mnou na cestu na severní pobřeží Egypta – na místo, kde se historie dotýká budoucnosti.

Abychom lépe pochopili duši tohoto místa, musíme se nejprve vrátit v čase do roku 1942. Zdejší krajina byla tehdy neúprosnou, nehostinnou pastí. Z jedné strany ji svíralo nekonečné Středozemní moře, z druhé obávaná Kattárská propadlina – gigantická deprese plná tekutých písků a solných pánví, do níž se nebylo možné v té době téměř odvážit.

Právě tento úzký koridor si osud vybral za bojiště. Na jedné straně stála vojska Osy vedená legendární Pouštní liškou, generálem Erwinem Rommelem. Na straně druhé Britové a jejich spojenci pod velením neústupného generála Bernarda Montgomeryho.

V říjnu 1942 se u El Alameinu rozhořela druhá bitva, která doslova otřásla světem. Tisíce dělostřeleckých hlavní proměnily noc v den. Válečníci se museli probíjet skrz tzv. Čertovy zahrádky – nekonečná, zrádná minová pole. Když prach konečně opadl, Rommelovy linie byly prolomeny. Byl to první zásadní obrat 2. světové války, který přiměl Winstona Churchilla k jeho slavnému výroku:

Mezi tisíci odvážných mužů, kteří zde bojovali za svobodu, nechyběli ani naši hrdinové z 11. československého pěšího praporu. Dnes na tyto osudové okamžiky dohlíží ticho. Vojenské hřbitovy s tisíci bílými kříži a stélami působí jako oáza pokory. Německý památník připomínající pouštní pevnost, pískovcové italské mauzoleum i rozlehlý britský hřbitov Commonwealthu vás donutí se zastavit, nadechnout a složit upřímnou a hlubokou poklonu odvaze, která v těchto místech navždy na každého dolehne. Ani já nejsem výjimkou.

Kdybyste na tato místa zavítali ještě před deseti lety, viděli byste jen opuštěnou pobřežní silnici a horký vítr prohánějící se po pláních. Dnes se vám na tom samém místě naskytne pohled, ze kterého se tají dech. Egypt se rozhodl stvořit zázrak pouště – Nové Alamein, přesněji New Alamein City.

Z horkého písku zde vyrůstá futuristické město 4. generace. Panorama zdobí mrakodrapy, z nichž nejznámější, The Gate Towers, vypadají jako obří brána do jiné dimenze. Sluneční paprsky se odrážejí od skleněných fasád a vytvářejí podívanou, která si v ničem nezadá s Dubají.

Město však není jen naleštěným turistickým pozlátkem. Vniká tu plnohodnotná metropole s univerzitami, nemocnicemi, vědeckými parky a ikonickou Heritage City – kulturní čtvrtí s divadly, operou a tradiční architekturou. A co je nejzajímavější? Pro své více než příjemné letní klima (ano, i teď ve druhé polovině července) si El Alamein vybrala i samotná egyptská vláda. V letních měsících se sem stěhuje prezident i ministři, a tak se z poklidného pobřeží stává provizorní letní srdce i rozum celé země.

Jakmile poprvé sestoupíte k moři, nebudete věřit vlastním očím. Písek pod vašima nohama je jemný a bílý jako hladká mouka, studící i v tom největším žáru. A moře? To nehraje jednou barvou – je to tekutý akvamarín, tyrkys a hluboká safírová modř. Díky pozvolnému, čistočistému písčitému dnu bez ostrých korálů se voda třpytí jako broušený drahokam.

Záliv Sidi Abdel Rahman

Místo, kde leží nejkrásnější pláže v celé Africe. Zdejší resort Marassi představuje absolutní vrchol přepychu – golfová hřiště světové úrovně, soukromé přístavy pro jachty a plážové kluby, kde vás budou hýčkat od úsvitu do soumraku.

Městský rytmus v New Alamein

Pokud milujete energii výškových budov, vyberte si ikonické resorty přímo ve městě, jako je Rixos Premium Alamein. Nabízejí naprosto výjimečné výhledy na nekonečný horizont přímo z bazénů na střechách mrakodrapů.

Romantika v Porto Marina

Pro ty, kteří hledají trochu středozemního šarmu, jsou tu vodní kanály a promenády Porto Marina, které svým architektonickým stylem vzdávají hold italštině a benátskému duchu.

El Alamein je místo nevšedních emocí. Ráno můžete stát v tichém úžasu na válečném hřbitově, vnímat horký vítr a poslouchat příběhy o odvaze a oběti. O pár hodin později už můžete popíjet chlazený drink na palubě jachty, zatímco se nad tyrkysovou hladinou Středozemního moře sklánějí siluety moderních mrakodrapů.

Je to místo, kde se minulost nestala přítěží, ale základem pro neuvěřitelnou budoucnost. El Alamein už není jen bojištěm. Je to oslava života, elegance a lidského odhodlání vybudovat z prachu pouště ten nejkrásnější sen. Přijďte ho prožít dřív, než ho objeví zbytek světa.

Zatímco moderní mrakodrapy Nového Alameinu vrhají své stíny směrem k moři a tyrkysové vlny tiše olizují sněhobílý písek, stačí udělat jen pár kroků do vnitrozemí a ocitnete se v úplně jiném světě. V místě, kde horký pouštní vítr šeptá příběhy o odvaze, strachu a především o ztraceném mládí i životě.

Vojenské hřbitovy a památníky v El Alameinu nejsou jen pouhými pomníky minulosti. Jsou to architektonické doteky a místa s tak hlubokou atmosférou, že v nich i ten nejhlasitější cestovatel ztiší hlas. Věřte mi. Je to tak. Každý ze tří hlavních národních památníků vypráví příběh války zcela jiným jazykem – odráží se v nich neopakovatelná duše, kultura i tehdejší duševní rozpoložení mužů, kteří zde proti sobě stáli.

Prvním místem, které vás zasáhne svou vznešenou pokorou, je Hřbitov Spojenců tedy Commonwealth War Graves. Jakmile projdete kamennou branou, rozprostře se před vámi neuvěřitelně udržovaný, přísně symetrický areál.

Na rozdíl od ponurých válečných bojišť působí tento hřbitov jako důstojná tišina uprostřed pouště. Do světlého vápence jsou zde vytesána jména více než 11 000 vojáků z Velké Británie, Austrálie, Nového Zélandu, Indie, Jižní Afriky či Kanady. Na více než 7 000 náhrobcích leží přímo těla padlých, zatímco monumentální Kříž oběti Cross of Sacrifice tvoří dominantu celého prostoru.

Nejemnější pískovec odráží měkké světlo a mezi náhrobky často najdete skromné pouštní květiny, nebo kaktusy. Detail, který mě sevře u srdce, že na mnoha náhrobcích nejsou jména, pouze nápis vytesaný na přání Rudyarda Kiplimga: „Jednotlivec známý pouze Bohu“. Přesto zde najdete i dojemné osobní vzkazy od matek, manželek a dětí, které na své hrdiny čekaly marně.

O několik kilometrů dál, na skalnatém ostrohu s vyhlídkou na moře, stojí Německé mauzoleum tedy Deutsches Ehrenmal. Architektura tohoto místa vás okamžitě přenese do úplně jiné roviny.

Německý památník nebylo možné postavit jako klasický hřbitov s řadami křížů (i když podle dobových fotografií na místě, tomu tak prvně zřejmě bylo) – terén, a hlavně asi historické okolnosti si vyžádaly stavbu jediné, masivní monumentální stavby. Byla navržena po vzoru středověkých hradů a antických hrobek.

Jedná se o mohutnou osmibokou pevnost ze světle hnědého pískovce. Uprostřed otevřeného nádvoří stojí vysoký kamenný obelisk, pod nímž odpočívají ostatky více než 4 200 německých vojáků, které sem byly přeneseny z rozptýlených hrobů po celé poušti.

Uvnitř panuje zvláštní, stinné ticho. Chladné kamenné zdi chrání spící vojáky před nemilosrdným žárem. Když stojíte v centru této pouštní pevnosti a nad hlavou vám proudí horký vzduch s vůní soli, cítíte sílu tragédie, která potkala celou jednu generaci. Na místě vidím i slzy.

Nejvzdálenějším a podle mě i mnohých vizuálně nejkrásnějším památníkem je Italské mauzoleum tedy Sacrario Militare Italiano na návrší Tel el-Eisa. Už z dálky vidíte oslnivě bílou štíhlou věž, která se jako maják tyčí nad vyprahlou krajinou. Italové vdechli svému památníku neuvěřitelnou eleganci a osudovost.

Srdcem památníku je vysoká osmihranná věž z mramoru. Uvnitř se nachází kaple a úzké chodby, jejichž stěny tvoří tisíce malých mramorových desek. Pod každou z nich odpočívá jeden z více než 4 800 italských vojáků. Z plošiny u mauzolea se otevírá panorama na Středozemní moře i na zvlněné pouštní duny. Právě zde si uvědomíte, jak nesmyslný a krutý byl boj o tento kus nehostinné země. Součástí italského komplexu je i malá mešita - poklona beduínským průvodcům a vojákům, kteří bojovali po boku Italů – důkaz respektu k místním lidem. Víc než působivé.

Pokud chcete pochopit, jak celý tento gigantický vojenský stroj fungoval v praxi, musíte navštívit Vojenské muzeum El Alamein tedy El Alamein Military Museum. Založeno bylo již v roce 1956 a nabízí fascinující pohled na konflikt očima VŠECH zúčastněných stran – Britů, Němců, Italů i samotných Egypťanů.

Ještě, než vkročíte do budovy, po krvavě rudém koberci, projdete kolem rozsáhlé venkovní sbírky autentické těžké techniky. V písku zde odpočívají legendární stroje, na nichž je ještě dnes vidět stopa bojů. Legendární německé i britské tanky (Sherman, Crusader, Panzer). Protiletadlové a protitankové kanóny. Stíhací letouny a obrněná vozidla, která kdysi křižovala poušť.

Uvnitř muzea se nachází několik tematických sálů věnovaných jednotlivým armádám. Najdete zde opravdu mimořádné kousky. Dramata v životní velikosti.Věrně ztvárněné výjevy z bitvy, dělostřelecké pozice i stanová městečka v poušti. Dopisnice prožrané mořskou solí, do detailu zachovalé uniformy, polní láhve, dalekohledy i dopisy na rozloučenou. Detailní plastické mapy s vyznačením minových polí a pohybů tankových divizí, které vám jasně ukážou, proč byl tento úzký koridor tak strategicky klíčový.

Návštěva památníků a muzea v El Alameinu dodá vaší cestě po severním pobřeží Egypta zcela jiný rozměr. Je to fascinující kontrast: na jedné straně stojíte na místě, kde se psaly nejtemnější kapitoly 20. století, a o pár kilometrů dál vidíte zářivou budoucnost v podobě nových měst a odpočívajících turistů. Tato místa nám připomínají, jak vysoká byla cena za mír, který si dnes na zlatavých plážích El Alameinu můžeme užívat. A právě proto musíte místo zažít na vlastní kůži – je to jedno z mála míst na světě, kde se vám v jediném okamžiku zatají dech úžasem a zároveň sevře srdce pohnutím.

Tohle je přesně ta nejčistší a nejtragičtější věc ze všech. Když svléknete generály z jejich uniformovaných hodností, vymažete taktické skici z map a zapomenete na politické projevy o vítězství a porážce, zůstane vám v El Alameinu jediná věc:

Představte si ty ženy. Seděly někde v deštivé Anglii, na sluncem rozpáleném australském venkově, v chladném Bavorsku nebo na italském venkově. V ruce svíraly vybledlou fotografii usmívajícího se dvacetiletého kluka a měsíce čekaly na pošťáka. A pak přišel ten strohý telegram: „Nezvěstný v boji“ nebo „Padl v severní Africe“.

Žádné tělo, které by mohly pochovat. Žádný hrob v rodné vesnici, u kterého by mohly zapálit svíčku. Jen představa, že jejich dítě leží někde tisíce kilometrů daleko, opuštěné v cizím, žhavém písku.

Když dnes procházíte mezi bílými vápencovými náhrobky na hřbitově Commonwealthu nebo podcházíte mramorové zdi italského a německého památníku, uvidíte, že ten nejhlubší stesk je vytesán do kamene. Jsou to osobní vzkazy, které tam matky (i přes všechny známé obtíže a tu obrovskou dálku) nechaly napsat. Nejsou tam velká gesta ani válečná hesla. Čtu slova jako:

„Můj jediný chlapec. Moje slunce, které zhaslo v poušti.“

„Sbohem, můj malý. Maminka na tebe nikdy nezapomene.“

„Bůh tě vzal z mých náručí, ale z mého srdce tě nevyrve nikdo.“

Právě tady si člověk uvědomí tu nejkrutější pravdu. Pro matky na obou stranách barikády byla ta válka úplně stejná. Je jedno, jestli ten kluk nosil britskou, německou nebo italskou uniformu. Když dostal zásah, volal v písku stejným strachem tu samou osobu. A slzy jejich mám měly na celém světě naprosto stejnou, slanou chuť.

Ti mladíci nenašli místo posledního odpočinku pod zelenou trávou svých domovů, ale pod spalujícím africkým sluncem. A ty neviditelné slzy jejich matek jako by se v El Alamein vsákly hluboko do písku – a jsou tam cítit dodnes.