Článek
To je přece tou nejlepší vizitkou pro politika, který lidem káže o skromnosti.
Když se řekne dostupné bydlení, většina smrtelníků si představí celoživotní hypotéku, křečovité počítání každé koruny v peněžence nebo nekonečné fronty na malé garsonky. Pak tu máme ovšem politickou elitu nového střihu – lidi, kteří netrpí populistickými bludy o tom, že by politik měl žít skromně. Takový Richard Vereš, mladá naděje hnutí ANO, starosta Slezské Ostravy a adept na primátorský řetěz, nám na vlastní kůži ukázal, jak vypadá pravá, nefalšovaná oběť systému.
Představte si to utrpení: Mladý, nadějný muž se v pouhých čtyřiadvaceti letech ocitne v tísnivé životní situaci a musí vyřešit, kam složit hlavu. Místo toho, aby jako správný plebejec šel na trh a platil tržní nájemné, „vtrhne“ do neopraveného městského bytu o rozloze luxusních 107 metrů čtverečních přímo u radnice. Ano, slyšíte správně – do rozvalin, kde před ním dvacet let nikdo nesáhl na hřebík.
Ach, ta krutá daň za moc! Byt sice papírově spadal pod kategorie, kde radnice pro své věrné zaměstnance vykouzlila šikovnou výjimku z výběrových řízení (zcela transparentně, jak jinak), ale pan starosta si přece nenechá špinit pověst zadarmo. Hrdinně se rozhodl, že do ruiny investuje vlastní, těžce vydělané miliony. Milion sem, milion tam – co by člověk neudělal pro to, aby měl kde skládat hlavu, když jeho politická kariéra stoupá rychlostí světla.
A výsledek? Jako spravedlivou odměnu za toto dobrovolné utrpení platí dodnes skromných deset tisíc korun měsíčně. Naivkové z řad bezvýznamných voličů by možná namítli, že v regionu, kde lidé marně počítají každou stovku, zní nájemné necelých deset tisíc za stometrový palác poblíž centra jako z říše divů. Jenže to nepochopili! Pan starosta přece „odbydluje“ svou investici. Chápete to? On vlastně dělá obci službu. Kdyby si ten byt nevzal on, chudák radnice by musela investovat peníze daňových poplatníků. Takhle za ni milion utratil on sám, aby pak v klidu mohl inkasovat přednostní bydlení za cenu, o níž se mladým rodinám v nájmech může jen zdát.
Je to vlastně dojemný příběh o sebezapření. Zatímco někteří jeho straničtí kolegové v jiných městech tak nešikovně tajili své obecní byty, až z toho byly skandály, náš hrdina jde s kůží na trh. Úplně otevřeně přiznává: „Byl jsem jediný zájemce.“
No jasně, kdo by se taky cpal do bytu, který vám magistrát tak mile a bez zbytečných průtahů přiklepne přímo na míru?
