Jménem republiky CTRL+C, CTRL+V - Taky vás soudila soudkyně, která nechtěla přemýšlet?

Představte si, že přijdete k lékaři se zlomenou nohou. Lékař se na vás ani nepodívá, z internetu narychlo vytiskne první návod na cvičení jógy, vlepí vám ho do ruky a do karty napíše: „Pacient vyléčen.“ Absurdní? V medicíně nevídané. Pokud však působíte v českém soudnictví a nosíte černý talár s purpurovým lemováním, může být obdobný přístup k práci celá léta vaší standardní operační metodou.

Vítám vás v úchvatném světě české justice, kde se spravedlnost nehledá v paragrafových zněních či v poctivém rozboru důkazů, ale v klávesových zkratkách CTRL+C a CTRL+V.

Nedávný případ zkušené soudkyně civilního úseku Obvodního soudu pro Prahu 1 Petry Lukáškové, která po třiceti letech na soudcovské stolici vyvázla před kárným senátem jen se dvacetiprocentním stržením platu na jeden rok, otevřel Pandořinu skříňku, o níž si účastníci řízení a advokáti už léta šeptají po chodbičkách justičních paláců.

Představte si situaci: Jdete k soudu. Platíte soudní poplatky, platíte advokáty, měsíce či roky nespíte, nervově se hroutíte a čekáte na to, co tvoří samotnou podstatu právního státu – na nezávislé, odborné a přezkoumatelné rozuzlení sporu. Místo toho vám však dorazí rozsudek, který vypadá, jako by jej napsal generátor náhodného textu nebo mírně zmatený robot AI první generace. Soudkyně jednoduše vzala text podané žaloby (případně vyjádření té protistrany, která se jí zrovna líbila více), označila jej do bloku, zmáčkla obávanou dvojkombinaci kláves a výsledek opatřila hlavičkou „Jménem republiky“.

Že jde o přehánění? Ale kdeže. Odvolací soud musel u zmíněné soudkyně zrušit neuvěřitelných 21 rozhodnutí pro naprostou nepřezkoumatelnost. V šesti případech byla pochybení dokonce tak gigantická, že odvolací senát musel věc odejmout a nařídit, aby ji rozhodoval úplně jiný soudce. Důvod? Soudkyně naprosto rezignovala na vlastní myšlenkový proces. V rozsudcích chyběla jakákoliv vlastní úvaha, texty byly nelogické, sáhodlouhé a v některých případech soudkyně dokonce v řízení úplně „zapomněla“ na jednoho z účastníků!

Sledovat kárné řízení s lidmi, kteří mají rozhodovat o našich majetcích, rodinách a svobodách, je mimořádný zážitek. Předsedkyně kárného senátu se pokusila o jakousi „promluvu do soudcovské duše“, když soudkyni kladla na srdce, aby příště věnovala souzení větší „mentální kapacitu“ a účastníci neměli pocit, že jim problém nebyl vyřešen, ale přidělán.

To je skutečně hluboká myšlenka. Jeden by snad až naivně očekával, že požadavek na zapojení „mentální kapacity“ při výkonu funkce s plným státním platem a doživotním jmenováním je automatickým předpokladem, nikoli přátelským doporučením pro příště.

A jaká byla obrana? Za kolaps kvality prý může úspora asistentů – soudkyně se totiž musí dělit o jednoho asistenta s dalšími kolegy! Pokud tedy nemáte k dispozici osobního písaře, který za vás složité kauzy nastuduje a předpřipraví, nezbývá než rezignovat na rozum a kopírovat odstavce od účastníků sporu? Svatá prostoto.

Pohled na reakce veřejnosti a hodnocení na specializovaných portálech ukazuje, že tento fenomén zdaleka není ojedinělým výstřelkem jednoho přetíženého kabinetu. Lidé popisují situace, kdy soudce přichází na jednání s již vytištěným rozsudkem se státním znakem, aniž by nechal advokáty vůbec přednést konečné návrhy. Výsledkem jsou alibistické paskvily, které se spravedlností nemají nic společného.

Soudce přece nemá být pouhým průtokovým ohřívačem podání pojednávaných stran. Má být arbitrem, který právo zná (iura novit curia), fakta váží a své rozhodnutí dokáže logicky, srozumitelně a poctivě zdůvodnit. Pokud na tuto úlohu rezignuje a nahradí ji tlačítky CTRL+C a CTRL+V, nepřichází o autoritu jen on sám – devastuje tím důvěru v celý právní systém.

Pocit, že vaše životní úsilí bylo smeteno ze stolu ne proto, že byste neměli pravdu, ale proto, že se nechtělo přemýšlet. Kárné tresty, snížení platů či domluvy do soudcovské duše jsou jen náplastí na hlubokou ránu společnosti.