Článek
Zatímco se v Tokiu stavěla šibenice pro poražené generály, v zákulisí se v tichosti skartovaly důkazy, upravovaly výpovědi a umlčovali svědci. Byl Tokijský proces skutečným hledáním spravedlnosti, nebo jen mistrovským kouskem politického revizionismu, který za stabilitu Pacifiku zaplatil pravdou o válečných zločinech císařské krve? Vstupte spolu se mnou do sálu, kde se z vrahů stávali svatí a kde pravda musela ustoupit geopolitické nutnosti.
Bylo ráno 30. srpna 1945, když se na rozpáleném betonu letiště Acugi otevřely dveře transportního letounu Bataan. Ven vystoupil muž v rozhalené khaki košili, bez zbraně, s kukuřičnou dýmkou nedbale zaklesnutou v koutku úst. Douglas MacArthur. Generál, který právě tímto jediným krokem, beze střely, bez doprovodu, bez jediného gardisty, proměnil sebe sama v novodobého šóguna.
Japonsko leželo u jeho nohou jako spálená kresba na rýžovém papíře. Tokio jen popel. Hirošima a Nagasaki přízraky. A přesto v té zuhelnatělé krajině zůstávalo cosi, co pro Američany mělo cenu vyšší než všechna ložiska wolframu, všechny reparace a všechny přístavy dohromady. Sám japonský císař.
A s ním otázka, která měla v následujících měsících rozhodnout nejen o osudu jednoho muže v paláci, ale i o tom, jak bude celé dvacáté století vyprávět svůj asijský epilog: Co s ním?
Šógun s dýmkou, MacArthur nebyl naivní voják. Byl to politik v uniformě, herec s instinktem režiséra a stratég s pamětí slona. Během několika prvních týdnů okupace pochopil to, co Washingtonu unikalo. Japonsko bez císaře by nebylo poraženým národem, ale rozzuřeným úlem. Sto miliónů lidí vychovaných v přesvědčení, že Tennó je potomkem bohyně Amaterasu, by se nikdy nepodvolilo cizí správě, kdyby byla ta božská linie přerušena na šibenici.
A tak se zrodil plán. Tichý, elegantní, brutálně účinný. Hirohito neměl být souzen. Hirohito měl být zachráněn. Ne proto, že by byl nevinný. Ale proto, že byl užitečný.
Pro tuto operaci si MacArthur vybral muže, jehož jméno historie téměř vymazala. Brigádního generála Bonnera Fellerse. Tichý japanofil, znalec kultury Východu, muž, který chápal, že v Japonsku se pravda nehledá, ale pravda se aranžuje. Fellersovým úkolem nebylo zjistit, zda císař schvaloval útok na Pearl Harbor, agresi v Číně či nankingská jatka. Jeho úkolem bylo zařídit, aby se na to nikdo nikdy nezeptal nahlas.
Smlouva uzavřená v celách smrti
Zatímco se v Ičigaja, v bývalé budově japonského ministerstva války, začínal 3. května 1946 schylovat k zahájení Mezinárodního vojenského tribunálu pro Dálný východ, ve věznici Sugamo v tokijské čtvrti Ikebukuro probíhala jednání mnohem důležitější než cokoli, co se odehrálo před soudci. Byla to jednání bez zápisu. Bez svědků. Bez podpisů.
Generálové, ministři, admirálové, tedy muži, jimž visel nad hlavou provaz, byli postupně uváděni do tichého porozumění: Vezměte vinu na sebe. Mlčte o paláci. Zachraňte císaře.
Pro evropské nebo americké uši by takový požadavek zněl jako nesmyslné sebeobětování. Pro samuraje, byť oblečeného do moderní uniformy, to byla naopak nejpřirozenější věc na světě. Loajalita k císaři byla v japonské duši kódována hlouběji než pud sebezáchovy. A tak obžalovaní, téměř bez výjimky, přijali svou roli ve hře, jejíž scénář napsali Američané a režíroval MacArthur. Až do dne, kdy se opona málem strhla.
Tódžóův prořeknutý okamžik
Bylo to 31. prosince 1947. Generál Hideki Tódžó, muž s holou hlavou a kulatými brýlemi, jenž se celému světu stal symbolem japonského militarismu, seděl v lavici svědků a odpovídal na otázky obhajoby. A pak, snad únavou, snad pýchou, snad vrozenou neschopností lhát o vlastním panovníkovi, pronesl větu, která způsobila, že se v sále zatajil dech: „Žádný japonský poddaný by nikdy nejednal proti vůli Jeho Veličenstva.“
Pohled na tribunál, vzadu je lavice soudců. Tokijský proces
V tu chvíli se zhroutila celá pečlivě stavěná konstrukce. Pokud by žádný poddaný nejednal proti vůli císaře, pak válka v Pacifiku, masakry v Číně, mučení v zajateckých táborech, to vše muselo být páchané s vědomím a souhlasem Hirohita. Spravedlnost najednou stála na prahu místnosti, ze které ji měly americké zájmy navždy vykázat.
