Článek
Výroky o „politickém procesu“ a zvaní justice do vládních salonků jsou nebezpečným útokem na základy právního státu.
Existují hranice, které by v civilizované demokracii neměly být překročeny – ne proto, že by je střežila přísná ústavní žaloba, ale proto, že jejich nerespektování rozleptává samotné základy právního státu.
Výrok, v němž Andrej Babiš vyzývá zástupce Soudcovské unie na Úřad vlády, aby jim „jeho právník vysvětlil Čapí hnízdo“, však tyto hranice nerespektuje. On je s otrlou samozřejmostí překračuje a ukazuje kamsi do politických suterénů, kde se sféra moci a soukromý byznys slévají v jeden nepropustný balvan.
Představme si na vteřinu ten obraz bez politických hesel. Stojíme před situací, kdy šéf exekutivy – tedy člověk disponující obří mocí státního aparátu – zve stavovskou organizaci soudců na půdu vládní instituce.
Ne proto, aby řešili veřejný zájem, reformu justice nebo digitalizaci soudnictví. Pozývá si je k osobnímu výslechu, respektive k instruktáži, kterou má vést jeho vlastní právník. Surovost tohoto gesta téměř omráčí. Úřad vlády rázem přestává být sídlem služebníků veřejnosti a mění se v soukromou pevnost, v níž se obviněný občan pokouší přemluvit, poučit nebo zastrašit ty, kteří mají – byť nepřímo skrze systém soudů – chránit pravdu a spravedlnost.
Anatomie ztráty soudnosti
Nejnebezpečnější na celé věci není ani tak samotná arogance moci, jako spíše systematická banalizace, s níž je pronášena. Označit standardní trestní věc majetkového charakteru, řešenou policií, státními zástupci a nezávislými soudy, za „politický proces“, je nejen historickým výsměchem všem skutečným obětem totalitních režimů, ale především dokladem naprosté ztráty sebereflexe.
Politický proces je vykonstruovaná mašinérie totalitního státu s předem určeným rozsudkem. Čapí hnízdo je naproti tomu typickým příběhem o stamilionových dotacích, podivných vlastnických strukturách a právních bitvách, které mají v civilizovaném světě jedno jméno: řádné vyšetřování.
Pokud premiér staví do pozice arbitra pravdy svého právníka a zasedá na Úřadu vlády jako na rodinném panství, vysílá tím zhoubný signál celé společnosti. Vzkazuje občanům, že pravidla platí jen pro ty slabé. Že státní instituce jsou k dispozici k obraně soukromých zájmů vlivných jedinců a že nezávislá justice je pouhým otravným hmyzem, který je třeba odehnat pomocí tiskových konferencí a výhrůžek o „politických objednávkách“.
Konec legrace
Demokracie nestojí na papíře ústavy, ale na nepsaném konsensu, že moc je službou a že zákony platí pro každého stejně – pro bezdomovce pod mostem i pro premiéra v koženém křesle. Jakmile tento konsens vezme za své a z veřejného prostoru se stane aréna pro účelové ohýbání faktů, ocitáme se na nebezpečném svahu.
Nabízet soudcům, že jim „právník vysvětlí“ kauzu, není projev politické odvahy. Je to drzost, která překračuje veškeré meze politické kultury. Je to memento, že pokud budeme vůči těmto excesům lhostejní, brzy zjistíme, že z právního státu zbyla jen prázdná fasáda – a uvnitř ní úřadovna, kde si spravedlnost vykládají ti, kteří mají zrovna v rukou nejhlasitější megafon.
Historie se neptá na to, jak hlasitě křičeli ti, kdo se snažili pravdu ohnout k obrazu svému. Pamatuje si jen to, zda se instituce svobodné společnosti dokázaly postavit čelem a zůstat pevné. Až se jednou budeme ohlížet zpět na tyto dny, nebudeme vzpomínat na právní kličky, tiskové konference plné hněvu ani na zjitřené emoce vládních salonků. Budeme si pamatovat jediné: zda v okamžiku, kdy mocní vztáhli ruku na samotnou podstatu spravedlnosti, zůstal stát postavený na zákonech, anebo se z něj stala jen kulisa pro divadlo jednoho muže.
Palác na břehu Vltavy může sloužit jako sídlo moci, jako kancelář pro správu státu, anebo jako tribuna pro obhajobu vlastních zájmů. Nikdy by se však neměl stát pevností, odkud se diktuje, co je pravda a co lež. Protože vteřina, kdy občané přestanou věřit, že zákon platí pro všechny stejně, je vteřinou, kdy začíná tichý soumrak demokracie. A ten se neodpouští, jak jistě dobře víte!
