Článek
Nově zveřejněný písemný rozsudek znovu otevírá palčivou otázku zneužití státní moci k vyřizování byznysových účtů.
Existují momenty, kdy se politická fraška zvrhne v čistou antickou tragédii. To, co nám černé na bílém předložil Krajský soud v Olomouci ve svém písemném rozsudku k firmě FAU, není jen obyčejný justiční verdikt. Je to mrazivý pitevní protokol. Obnažuje totiž moment, kdy se státní mašinerie – ozbrojená celníky, finančními úřady a politickým krytím – proměnila v soukromou popravčí četu.
Naši na ně zaklekli, na zmrdy!
Vzpomeňte si na to s odstupem času. Na tu bezstarostnou aroganci moci, kdy v éře „zaklekávání“ stačila jediná věta pronesená na tajné nahrávce, aby se na krku prosperující firmy utáhla smyčka. Nešlo o spravedlnost. Nešlo o ochranu státního rozpočtu. Šlo o prostý, brutální byznysový darwinismus. Když vám někdo v sousedství překáží, když vám konkuruje v oboru, kde jde o paliva a miliony, prostě na něj pošlete „naše“.
A stát poslechl. Finanční správa pod vedením tehdejšího ministra financí Andreje Babiše zafungovala s přesností hodinářského strojku. Rozdíl byl jen v tom, že místo tikotu měřila čas do totální likvidace firmy s osmnáctiletou bezchybnou historií a miliardami odvedenými na daních. Výsledek? Insolvence, konkurz, zničené životy třinácti obviněných lidí, které soud po letech nekonečné šikany definitivně zbavil viny, protože proti nim nebyl jediný důkaz.
Zkuste se na vteřinu zastavit a procítit tu děsivou disproporci. Na jedné straně stojí celá síla aparátu České republiky – ministerstvo, berňáky, kontroly, policie. Na druhé straně stojí obyčejní lidé, podnikatelé, kteří se marně brání proti zdi lží a vykonstruovaných obvinění. Čtyři roky potu, slz a soudních síní, než se objevilo to, čemu říkáme spravedlnost. Jenže mrtvolu už nikdo neoživí. Firma FAU je pryč, ale precedent zůstává.
A co na to hlavní aktér? Jako obvykle. Žádná sebereflexe, žádná pokora. Místo omluvy přichází křik, obviňování druhých a označování každého kritického hlasu za mafiánskou lež. Je to taktika stará jako lidstvo samo: když nemůžeš vyhrát nad fakty, ušpiň je.
Jenže tentokrát už finta s mlhou nestačí. Písemný rozsudek soudu je příliš ostrý, příliš jasný a příliš usvědčující. Je to vystavený účet za dobu, kdy se veřejný zájem stal sluhou zájmů soukromých. Pokud si jako společnost zvykneme na to, že státní úřady slouží k likvidaci politických a tržních rivalů, nebezpečně se blížíme hranici, kde právo nechrání slabé, ale slouží silným.
A proto tahle kauza nesmí vyšumět do prázdna. Není to jen o Babišovi, Rakušanovi nebo o jedné zapomenuté přerovské chemičce. Je to memento o tom, jak křehká je demarkační čára mezi právním státem a mafiánským panstvím – a jak strašně rychle se může zvrhnout, když lidem u moci dovolíme, aby si státní pokladnu a represivní složky pletli s rodinným podnikem.
