Článek
Představte si, že prodáte dům. Sbalíte si kufry, předáte klíče novému majiteli, zamáváte sousedům a odstěhujete se. O tři roky později se ale na prahu toho samého domu objevíte s notářem a slavnostně ho přepíšete na svěřenský fond. Nedává vám to smysl? Vítejte ve světě politické logiky Andreje Babiše.
Premiér a šéf hnutí ANO s oblibou opakuje větu, která má v uších veřejnosti znít jako jasný důkaz jeho neviny ve věčném příběhu o střetu zájmů: „Z AGROFERTU jsem odešel v roce 2014. A pak jsem ho převedl do svěřenského fondu.“
Jaký je ten zásadní logický a časový háček? Pojďme si tento slavný odchod-neodchod rozebrat.
Píše se rok 2014. Andrej Babiš triumfálně vstupuje do vysoké politiky a stává se ministrem financí. Jako muž, který chce řídit stát jako firmu, si uvědomuje, že sedět na židli šéfa státní kasy a zároveň šéfovat obřímu chemicko-potravinářskému holdingu Agrofert nevypadá úplně nejlépe.
A tak dělá krok A: Rezignuje na post generálního ředitele a předsedy představenstva.
Z manažerského hlediska z Agrofertu skutečně odchází. Už nepodepisuje každodenní faktury, neřídí porady. Jenže v kapitálovém světě má slovo „odejít“ dva úplně jiné významy. Můžete odejít jako šéf, nebo jako majitel. A Andrej Babiš v roce 2014 zůstal stoprocentním vlastníkem každého jednoho stébla obilí, každé chemičky a každého balení párků, které Agrofert vyprodukoval.
Skočíme v čase o tři roky dopředu. Je začátek roku 2017 a tehdejší vládní koalice (paradoxně ta, v níž Babiš seděl) schvaluje novelu zákona o střetu zájmů, které nikdo neřekne jinak než Lex Babiš. Zákon nově říká, že členové vlády nesmí vlastnit média a jejich firmy nesmí čerpat dotace ani se ucházet o veřejné zakázky (kupříkladu školám prodávat traktory).
Pro Andreje Babiše nastává krizový moment. Agrofert bez dotací a státních zakázek by byl jako auto bez benzínu. A tak přichází krok B: Převod holdingu do svěřenských fondů.
A právě tady narážíme na onu pověstnou logickou zeď.
Pokud by Andrej Babiš z Agrofertu skutečně „odešel“ v roce 2014, jak tvrdí v první části svého výroku, v roce 2017 by neměl co převádět. Nemůžete vložit do svěřenského fondu holding s miliardovým obratem, pokud vám už tři roky nepatří.
Aby mohl Andrej Babiš v únoru 2017 podepsat papíry o převodu Agrofertu do fondů, musel být až do té sekundy jeho absolutním pánem a majitelem.
Celý výrok je tak mistrovským kouskem politického marketingu. Spojuje dvě nesouvisející události do jedné linky, aby v posluchači vyvolal dojem, že od roku 2014 je Agrofert pro Babiše cizí uzamčenou kapitolou.
Aby byla detektivka kompletní, musíme se podívat i na to, jak dopadl onen slavný převod do svěřenských fondů z roku 2017. Andrej Babiš sice firmu vložil do fondů, které spravovali jeho blízcí a jeho tehdejší partnerka (dnes exmanželka) Monika. Jenže auditoři Evropské komise po letech zkoumání konstatovali, že ani tento trik nevyšel.
Podle unijních i českých úřadů zůstal Andrej Babiš tzv. vlastníkem konečných výhod. Zjednodušeně řečeno: fondy sice Agrofert formálně vlastnily, ale byly nastaveny tak, že z nich Babiš měl stále prospěch a mohl na ně mít vliv.
