Článek
Dva matadoři české veřejné arény, kteří spolu už roky svádějí tanec škorpiona.
Když se tito dva potkají, nejde o běžný rozhovor. Je to čistá emoce, politické divadlo a pro obě strany neskutečně cenné palivo. Kdo ale v tomhle nekonečném souboji skutečně vyhrává? Abyste pochopili, o čem mluvím, pojďme se na okamžik přenést přímo do epicentra. Do prvního patra Poslanecké sněmovny.
Vzduch je tam těžký, prosycený vůní kávy z poslaneckého bufetu a neustálým, nervózním šumem. Chodbami spěchají asistenti s plnými složkami a z dálky se ozývá tlumené bouchání řečnického pultíku. Je to labyrint moci, kde se pravda často ohýbá podle toho, kdo zrovna mluví.
Nora Fridrichová kráčí s naprostou jistotou. Její krok je rychlý, rytmický, podpatky ostře klapou o mramorovou podlahu. V ruce pevně svírá diktafon jako zbraň. V jejích očích není hněv, jen ledový, klid profesionálky, která přesně ví, kam míří. Za ní v těsném závěsu postupuje kameraman, jistící její záda. Cíl se objevuje u dveří jednacího sálu. Tomio Okamura.
Představte si tu situaci. Chodby Poslanecké sněmovny, šrumec. Nora Fridrichová se svým týmem – tehdy ještě pod vlajkou kultovního (a dnes už zrušeného) pořadu 168 hodin – míří k šéfovi SPD. Chce odpovědi. Na kontroverzní výroky, na financování, na politické otočky.
Jakmile ho Nora spatří, nepatrně zrychlí. „Pane předsedo, dobrý den, Nora Fridrichová,“ osloví ho jasným, zvonivým hlasem, který okamžitě prořízne okolní hluk. „Já bych se vás ráda zeptala na ten váš včerejší status o financování vaší kampaně. Vy tam tvrdíte…“
