Článek
Volil by tenhle kosmopolitní boháč vůbec sám sebe, kdyby nebyl předsedou hnutí? Přináším drsný pohled do zákulisí politického produktu, kde se strach chudých proměňuje v miliony pro jednoho muže. Co o sobě navzájem prozrazují řadový volič hnutí SPD a muž, který ho do politiky přivedl? Možná víc, než by si jeden z nich přál.
Kdo vlastně volí Okamuru?
Existuje v české politice fenomén, který sociologové sledují s téměř laboratorní fascinací – voličská základna hnutí SPD. Není to nahodilý dav, ale překvapivě homogenní skupina lidí, jejíž kontury se za poslední dekádu téměř nezměnily. Ani postupná integrace menších národně-konzervativních proudů (Trikolora, PRO, dříve Svobodní) na tom mnoho nezměnila. Jádro zůstává tvrdé jako křemen.
Když se podíváme na data agentur STEM, PAQ Research a Median, vykreslí se před námi velmi plastický portrét.
Čím vyšší škola, tím nižší podpora
Mezi voliči SPD jednoznačně dominují lidé se základním vzděláním a vyučení bez maturity. Je to skoro matematicky čisté: s každým dalším stupněm vzdělání procentuální podpora hnutí klesá. Vysokoškoláci tvoří v tomto elektorátu jen okrajový zlomek – a univerzitní města jako Praha, Brno nebo Olomouc patří k těm, kde SPD trvale strádá.
Profese a peněženky
Řidiči kamionů, dělníci ve fabrikách, seřizovači strojů, řemeslníci, drobní živnostníci. Lidé, kteří pracují rukama a jejichž platy oscilují kolem regionálního průměru. PAQ Research v rámci projektu Česká společnost po pandemii opakovaně doložil, že SPD nejsilněji rezonuje tam, kde je vyšší index sociálního vyloučení, vysoký podíl exekucí a kde lidé pociťují, že je systém nechává napospas.
Kde? Tam, kde uhlí dohořívá
Ústecký, Moravskoslezský, Karlovarský kraj. Periferie, menší města, venkov. Tam, kde uhlí dohořívá, kde se zavírají továrny a kde mladí odjíždějí do velkých měst nebo do Německa. Naopak Praha – jakýkoliv středně velký volební obvod v hlavním městě – je pro SPD prakticky neprůchozí.
Věk, pohlaví, pocit ohrožení
Nejsilnější kohorta: 35–64 let. Generace, která zažila divoké devadesátky, krizi 2008, covid i energetickou krizi – a má pocit, že vždycky doplatila ona. Pohlaví je u SPD pozoruhodně vyrovnané (na rozdíl od ‚chlapských‘ Motoristů), což je jeden z důvodů, proč má hnutí takovou stabilitu.
A pak je tu psychologická vrstva, kterou by žádný graf nezachytil: silný národní sentiment, euroskepticismus, hluboká nedůvěra k elitám a médiím a všeprostupující pocit ohrožení – z migrace, z Green Dealu, z budoucnosti, z neznáma.
Příběh Milana z Chomutovska
Aby se z čísel stal člověk, představme si Milana. Je mu 51, je vyučený strojní mechanik a pracuje jako seřizovač strojů ve strojírně. Žena, dvě dospělé děti (syn dělá v Německu, dcera studuje v Ústí), domek po rodičích kousek od Chomutova.
Milan má slušnou práci, ale po zaplacení energií, splátek a potravin nezůstává nic. Před lety se kvůli opravě střechy chytil do spirály nevýhodné půjčky – exekuci se vyhnul jen těsně. Od té doby v něm zůstal pocit nespravedlnosti. Obyčejnej pracující člověk je v tomhle státě pořád na posledním místě, myslí si.
Českou televizi nesleduje – je to podle něj ‚pobočka vlády‘. Informace čerpá z Facebooku, hlavně z profilu Tomia Okamury a regionálních spřízněných politiků. Green Dealu nerozumí, ale ví, že mu ‚zničí práci‘. Eura se bojí kvůli zdražování. Migranta nikdy naživo neviděl, ale je přesvědčen, že je to největší hrozba pro českou kulturu.
Když Okamura mluví, Milan má pocit, že mu konečně někdo rozumí. Tradiční pravice? Strana pro bohaté Pražany. Levice? Zradila. ANO? Moc měkký na EU a migraci. SPD je pro Milana poslední bašta proti modernímu světu, kterému už nestačí.
A co ženy? Proč volí SPD stejně často jako muži?
To je jedno z nejzajímavějších zjištění – u většiny protestních stran výrazně převažují muži, ale SPD má pohlaví rozdělené takřka napůl. Proč? Bezpečnost dětí a rodiny. Matky a babičky nereagují na migraci geopoliticky, ale viscerálně – jako na ohrožení domova. Apel SPD na ‚bezpečné ulice‘ funguje přesně tam, kde se rodí strach o vnoučata.
Sociální jistoty. Ženy jsou v Česku statisticky víc ohrožené chudobou – zvlášť samoživitelky a seniorky s nízkými důchody. SPD kombinuje nacionalismus se silně sociálním programem (levnější energie, levnější potraviny, žádné posouvání důchodů). Pro mnohé voličky je to slib ochrany peněženky.
Konzervatismus a odpor k experimentům. Genderová témata, LGBT+, inkluze ve školství – to vše vnímá řada konzervativnějších žen z menších měst jako útok na srozumitelný svět, kde má máma být mámou a táta tátou.
Emocionální komunikace. Okamura nemluví politologicky. Mluví o ceně másla, o strachu o děti, o nespravedlnosti. A na kandidátkách umí postavit výrazné ženské tváře – ať už dříve Zuzanu Majerovou, nebo nověji ekonomku Markétu Šichtařovou, která v roce 2025 vedla pražskou kandidátku. Ženy v SPD nehledají agresi. Hledají obranný val.
Finta jménem Tomio Okamura
A teď ta nejpikantnější otázka: Volil by Tomio Okamura sám sebe?
Když si ho představíme jako řadového občana – pražského multimilionáře, developera, majitele luxusních nemovitostí včetně proslulého tubusového domu na Břevnově – odpověď zní téměř s jistotou: nevolil.
Sociální propast
Milan se bojí, jak zaplatí složenky. Okamura žije v nejvyšší příjmové třídě země. Ekonomický program SPD (sektorové daně, regulace, znárodňování exekutorů) by jako bohatého podnikatele přímo poškozoval. Logicky by inklinoval k pravici chránící soukromé vlastnictví.
Kosmopolitní původ
SPD je postavená na izolacionismu a odporu k cizincům. Okamura je sám česko-japonsko-korejského původu, část života prožil v zahraničí a první peníze vydělal v cestovním ruchu vožením asijských turistů do Česka. Kdyby byl řadovým podnikatelem, vystoupení z EU by mu položilo byznys.
Ale jinak? SPD je politický produkt, který Okamura vyrobil pro cílovku, do níž sám nepatří. Stejný paradox jako u Andreje Babiše – miliardář oslovující důchodce a nízkopříjmové.
Tři největší fauly Tomia Okamury
Žádný politik se nevyhne kritice. U Okamury se ale opakovaně vrací tři zásadní momenty, které politologové, historici i bývalí spolustraníci považují za přechod čáry.
Lety u Písku
V roce 2014 a znovu v roce 2018 zpochybnil charakter protektorátního tábora pro Romy v Letech. Tvrdil, že nebyl oplocený a šlo o pracovní tábor pro lidi vyhýbající se práci. Historici, Muzeum romské kultury i politici napříč spektrem reagovali ostře – v Letech zemřely stovky lidí v nelidských podmínkách a další odsud putovali do Osvětimi. Pošlapání památky obětí romského holokaustu je dodnes jednou z nejtěžších špinavých skvrn na jeho nejen politické kariéře.
