Článek
Proč se tito milovníci věčného sněhu nikdy nepotkají a proč je jejich věčné odloučení tím největším darem, který jim evoluce mohla dát? Vydejte se na cestu mezi póly, skrze „zeď z ohně a vody“, a objevte se mnou fascinující příběh o rovnováze, kterou příroda střeží patnácti tisíci kilometry horké pevniny a širého oceánu.
Světy stojící na opačných koncích naší modré planety, dvě místa, kde vládne bílá tma, kde třeskutý mráz kreslí ledové vzory na každém povrchu a kde nekonečné ledy sahají až tam, kam oko dohlédne.
V jedné z těchto katedrál vládne samotářský a majestátní král oblečený do kožichu barvy smetany a starého sněhu, zatímco v té druhé, vzdálené tisíce a tisíce kilometrů, tančí miliony opeřených krasavců, jako by se chystali na nejelegantnější večírek, který kdy tato planeta hostila.
Lední medvěd je fascinující zvíře, kterému se ne nadarmo říká král Arktidy. Je to největší suchozemský masožravec na světě a symbol nespoutané severské přírody. Přestože vypadají roztomile, jsou to vrcholoví predátoři, kteří nemají v přírodě žádného přirozeného nepřítele, tedy kromě člověka.
Oba tito tvorové milují sníh, oba milují led, oba dokázali přizpůsobit svá těla podmínkám, které by většinu ostatních živých bytostí zabily během několika minut. A přece je příroda ve své nesmírné moudrosti a chladné logice navždy oddělila, postavila mezi ně tu největší a nej nepřekonatelnější bariéru, jakou si lze vůbec představit – celou planetu, celých patnáct tisíc kilometrů vzduchu, vody, pevniny a žhnoucího rovníkového slunce.
Osamělý přízrak Arktidy
Na úplném vrcholu světa, tam kde zeměpisné poledníky sbíhají dohromady jako paprsky kola a kde kompas přestává mít smysl, protože sever je všude kolem vás, leží Arktida. Není to kontinent v pravém slova smyslu, jak si mnozí mylně představují. Je to obrovský zamrzlý oceán, Severní ledový oceán, přikrytý vrstvami ledu, které se pohybují, praskají, tají a znovu zamrzají v rytmu, jenž je starší než lidská civilizace. A právě tady, na tomto pohyblivém koberci věčného ledu, se pohybuje jedna z nejimpozantnějších šelem, jaké kdy evoluce stvořila – lední medvěd, Ursus maritimus, doslova medvěd mořský.
Lední medvěd je nádherný tvor. Váží až sedm set kilogramů, je to jeden z největších suchozemských predátorů na planetě, a přesto se pohybuje po ledu s elegancí a tichostí. Jeho bílá srst, která ve skutečnosti není bílá, jednotlivé chlupy jsou průhledné a duté, aby maximalizovaly zachycení tepla ze slunečního záření, ho činí téměř neviditelným na pozadí sněhu a ledu.
Je to živoucí přízrak, duch severu, tvor, který se může zjevit z nicoty a zase do ní zmizet
Pro ledního medvěda je led mnohem víc než jen pevný povrch pod nohama. Je to jeho supermarket, jeho lovecký revír, jeho cesta k přežití. Celý jeho život je organizován kolem jednoho hlavního zdroje potravy – tuleňů, především tuleně kroužkovaného a tuleně vousatého, kteří dýchají vzduch a jsou proto nuceni vytvářet si v ledu otvory, kterými se vynořují. A právě u těchto otvorů na ně medvěd čeká. Může stát nehybně, v pozici dokonalé trpělivosti, i několik hodin, než se tulení hlava vynoří natolik blízko, aby mohl zasadit svůj jediný, smrtelný úder masivní tlapou. Tento způsob lovu má svůj název still hunting, tiché lovení, je to disciplína, která vyžaduje koncentraci a trpělivost.
Hlavní hrozbou pro lední medvědy je úbytek mořského ledu v důsledku klimatických změn. Led potřebují k lovu tuleňů – bez něj nemají přístup k potravě a musí hladovět nebo se přesouvat blíž k lidským obydlím.
Ale proč se toto místo jmenuje Arktida? Proč právě tento název pro krajinu ledu a věčné zimy? Odpověď leží ve starořeckém jazyce a je překvapivě poetická. Slovo Arktida pochází z řeckého Arktos, což znamená medvěd, konkrétně odkazuje na souhvězdí Velké medvědice, Ursa Major, které dominuje severnímu nočnímu nebi a podle nějž námořníci po tisíciletí navigovali. Sever je tedy doslova zemí medvědů, a lední medvěd je jen živým ztělesněním toho, co starověcí Řekové viděli na noční obloze. Existuje něco nesmírně dojemného na tom, že tvor, který byl pojmenován podle hvězd, celý svůj život prožije pod nimi, na mrazivém ledu, daleko od jakéhokoli lidského pohledu.
Opeřené bratrstvo Antarktidy
O patnáct tisíc kilometrů dál, na úplném jihu světa, leží místo, které je pravým opakem Arktidy ve všem kromě chladu. Antarktida není zamrzlý oceán, je to skutečný kontinent, obrovská pevninská masa ukrytá pod ledovcem, jehož průměrná tloušťka přesahuje dva kilometry. Je to největrnější místo na Zemi, nejchladnější místo na Zemi, nejsušší místo na Zemi a zároveň, paradoxně, jeden z nejvíce fascinujících ekosystémů, jaké planeta hostí. A právě tady žije, vládne a prosperuje tučňák – tvor tak absurdně dokonale uzpůsobený svému prostředí, že někdy vypadá, jako by si ho příroda navrhla po dlouhé, pečlivé úvaze nad rýsovacím prknem.
Tučňáci jsou ptáci, ale ptáci, kteří se rozhodli, nebo spíše evoluce se za ně rozhodla, vzdát se nebe a vládnout místo toho hloubkám oceánu. Jejich křídla se v průběhu milionů let proměnila v dokonalé hydrodynamické ploutve, které jim umožňují klouzat vodou rychlostí až třiceti kilometrů za hodinu. Jsou to podvodní letci, tvorové, kteří vzduchem létat neumějí, ale v oceánu se pohybují s takovou grácií a rychlostí, že je sledování tučňáka pod vodou jedním z nejhypnotičtějších zážitků, jaké příroda nabízí. Na souši jsou pomalí, kolébají se z nohy na nohu způsobem, který u lidských diváků vždy vyvolává úsměv, ale ve vodě jsou to raketoplány v peří.
Proč mohli tučňáci odložit schopnost létat? Protože na Antarktidě nikdy nežili suchozemští dravci. Miliony let evoluce na jiném místě planety vybudovaly ekosystémy, kde neschopnost létání znamená přímý lístek k vyhynutí, protože lišky, vlci, medvědi nebo šakali jsou vždy připraveni využít každý okamžik slabosti. Na Antarktidě ale žádní takoví dravci nebyli. Hrozby přicházely z moře ve formě tygrů oceánu, tuleňů leopardích, nebo kosatky dravé, ale na souši byl tučňák v bezpečí. Mohl si proto dovolit luxus pomalé, kolébavé chůze, protože žádný predátor na pevnině nebyl.
Mapa znázorňující výskyt tučňáka založené na informacích a mapách z knihy Encyklopedie zvířat: kompletní vizuální průvodce od Freda Cooka a Jenni Bruceové.
A nyní lingvistická hříčka celé přírodovědy: název Antarktida pochází z řeckého Ant-Arktos, což doslova znamená Místo, kde není medvěd, nebo přesněji Proti-medvědí svět, případně Naproti medvědovi. Starověcí Řekové pojmenovali neznámý jižní kontinent, o jehož existenci pouze spekulovali, jako přímý protipól severu, místo, které je opakem země Medvědice. A jak dokonale trefná se tato intuice ukázala! Na místě pojmenovaném jako svět bez medvěda skutečně žijí tvorové, kteří se s medvědem nikdy nesetkají, tvorové, jejichž evoluce se odvíjela právě proto, že medvěd, nebo jakýkoli srovnatelný predátor u nich doma chyběl. Tato lingvistická náhoda je jedním z těch momentů, kdy člověk musí smeknout před géniem starověkého Řecka.
Zeď z ohně a vody – proč se cesty nikdy nepřekříží
Možná vás v tuto chvíli napadá legitimní otázka: proč by se vlastně lední medvěd a tučňák nemohli setkat? Vždyť oba jsou to tvorové přizpůsobení extrémním podmínkám, oba jsou fyzicky zdatní a odolní, proč by tedy jeden nemohl prostě… cestovat za druhým? Odpověď je jednoduchá.
Cesta z jednoho pólu na druhý vede přes rovník. Není žádná jiná možnost, žádná zkratka, žádná tajná cesta, která by obešla ohnivý pás tropů. A právě ten rovník je pro oba tyto tvory absolutně neprostupnou bariérou, přirozenou zdí tak efektivní, že žádná lidská stavba se jí nemůže ani vzdáleně přiblížit.
Lední medvěd je mistr přežití v chladu. Jeho metabolismus, jeho srst, jeho vrstva tuku silná několik centimetrů, vše je navrženo pro teploty hluboko pod bodem mrazu. V–40 °C je lední medvěd ve svém živlu. Ale vezměte tohoto krále severu a přesuňte ho do tropického pralesa? Jeho systém termoregulace by selhal katastrofálně a rychle. Přehřátí by nastoupilo během hodin, dehydratace by ho pronásledovala každým krokem, hustá vegetace, která nevyžaduje žádné ledové plochy, by mu nedovolila lovit způsobem, na který je po tisíce generací geneticky naprogramován. Dřív, než by spatřil první palmu, nebo ucítil vzduch jiný než arktický, by pro něho cesta napříč tropickým světem znamenala konec.
Jejich černo-bílé zbarvení slouží jako maskování ve vodě před predátory i kořistí. Křídla se jim vyvinula v silné ploutve, což z nich dělá vynikající plavce. Mají také husté, nepromokavé peří a tlustou vrstvu podkožního tuku pro tepelnou izolaci v ledové vodě.
Tučňák čelí zrcadlově symetrickému problému. Jeho tělo je geniálně izolováno peřím a vrstvou tuku, systémem, který funguje dokonale v antarktickém chladu a v mrazivých vodách Jižního oceánu. Ale v teplých rovníkových proudech by tato izolace přestala být výhodou a stala by se rozsudkem. Tučňák v teplé vodě by byl jako člověk oblečený do zimní bundy v sauně, nemožnost odvádět tělesné teplo by ho uvařila zevnitř. A ani na souši by si nevedl lépe. Bez přirozených predátorů sice tučňáci po tisíce let nemuseli rozvíjet rychlost na suchu, ale v tropické džungli plné dravců by jejich pomalá, kolébavá chůze znamenala okamžitý konec.
Příroda tedy nevybudovala jednu zeď, ale dvě, a každá z nich je namířena jiným směrem, přesto chrání stejný výsledek: věčné odloučení dvou tvorů, kteří by jinak obývali stejný ekologický sen.
Shledání, které by bylo tragédií. Lidská mysl má přirozenou tendenci snít o setkáních, která se nikdy neudála. Co by se stalo, kdyby se lední medvěd a tučňák setkali? Je to lákavá, téměř pohádková představa, velký bílý král severu tváří v tvář elegantnímu černobílému aristokratovi jihu. Jenže realita by byla krutá a depresivní, vzdálená jakékoli pohádce.
Tučňáci jsou tvorové, kteří nikdy v průběhu celé své evoluční historie nezažili suchozemského predátora. Nemají proto zabudovaný reflex strachu ze suchozemských šelem. Vědci a výzkumníci, kteří pracují na Antarktidě, pravidelně popisují ohromující zkušenost: tučňáci se k nim přibližují ze zvědavosti, bez nejmenší stopy strachu, zkoumají jejich boty, tahají je za šněrování, sledují jejich pohyby s dětskou bezprostředností. Jsou to důvěřiví tvorové v tom nejčistším slova smyslu, a tato důvěra je produktem prostředí, kde jim nikdy neublížilo nic, co chodí po suché zemi.
K lednímu medvědovi by se proto pravděpodobně přikolébali s tou samou zvědavostí. A pro medvěda, jehož čichové receptory jsou tak citlivé, že dokáže ucítit kořist přes metr silný led nebo na vzdálenost téměř třiceti kilometrů, by tučňák nebyl záhadou ani výzvou. Byl by pouze potravou. Antarktida by pro ledního medvěda nebyla domovem, byla by nekonečným, lehce přístupným švédským stolem, kde kořist sama přichází za predátorem.
Setkání dvou ikon polárních světů by tedy nebylo romantikou, ale jatkami. A právě proto je oddělení, které příroda vytvořila, tak nesmírně důležité. Není to jen geografická náhoda, ale funkční nutnost, která udržuje oba ekosystémy v rovnováze.
Dvě strany téže mince
Příroda je ve své základní podstatě systém rovnováhy. Každý ekosystém je křehkou sítí vztahů, kde predátor a kořist, soutěžení a spolupráce, abundance a nedostatek tvoří dohromady celek, který funguje, dokud do něho nezasáhne síla dostatečně velká na to, aby ho vykolejila. Arktida a Antarktida jsou dva naprosto odlišné ekosystémy, každý se svou vlastní logikou, svými vlastními pravidly a svými vlastními hrdiny.
Tučňáci jsou to společenští ptáci, často žijící v obrovských koloniích. Na souši chodí kolébavě nebo se kloužou po břiše (tancují na sněhu), aby šetřili energii. Existuje mnoho druhů, od největšího tučňáka císařského až po tučňáka nejmenšího. Některé druhy jsou ohroženy změnou klimatu, znečištěním oceánů, nadměrným rybolovem a úbytkem mořského ledu, na kterém jsou závislé pro rozmnožování a lov.
V Arktidě je lední medvěd vrcholovým predátorem, tulení populace se drží v rovnováze s jeho lovem, ekosystém zamrzlého oceánu funguje v kruhu, který trvá miliony let. V Antarktidě tučňáci prosperují jako hlavní článek potravního řetězce, jsou kořistí tygrů mořských, pro velryby, ale na souši jsou nedotknutelní a jejich kolonie čítající statisíce jedinců jsou jedním z největších spektáklů, která příroda nabízí.
Tyto dva světy jsou si podobné jako dvě strany téže mince, obě jsou z téhož kovu, obě jsou součástí téhož celku, ale nikdy nemohou existovat současně na téže straně. A právě tato nemožnost setkání je tím, co je činí tak fascinujícími, tak mytologickými, tak dokonale poetickými. Lední medvěd a tučňák jsou živoucími důkazy toho, že evoluce je největší spisovatel, jakého tato planeta zná, a že nejlepší příběhy jsou ty, kde se hlavní hrdinové nikdy nepotkají, protože právě tato vzdálenost, tato propast, tato celá planeta mezi nimi, je tím, co je navždy drží naživu ve své dokonalosti.
