Článek
Byl sobotní večer, když italský ministr obrany Guido Crosetto seděl s rodinou u bazénu v dubajském hotelu a sledoval, jak se na obzoru za přístavem zvedají první sloupy dýmu. Rakety již dopadaly na íránská jaderná zařízení, ajatolláh Alí Chameneí byl v té chvíli pravděpodobně již mrtvý – a italský ministr obrany se o tom dozvídal ze svého mobilního telefonu, stejně jako zbytek světa.
Tento obraz – vysoký představitel jednoho z nejvýznamnějších členů NATO, zaskočený válkou svého nejbližšího spojence uprostřed rodinné dovolené – říká o současném stavu světového pořádku více než jakýkoliv diplomatický dokument.
MAPA
Bomby padaly. Evropa spala
Operace, kterou Washington s charakteristickým smyslem pro dramatičnost pojmenoval Epic Fury – Epická zuřivost – byla měsíce v přípravě. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu pro ni u Donalda Trumpa lobboval prakticky od chvíle, kdy se americký prezident vrátil do Oválné pracovny. Saúdský korunní princ Mohammed bin Salmán telefonoval Trumpovi opakovaně v posledních týdnech – veřejně operaci odmítal, v soukromí ji dle zpráv Washingtonu Post tiše podporoval. Zpravodajské služby pracovaly. Vojenská logistika se rozjela.
A Evropa? Evropa nebyla přizvána
Emmanuel Macron se dozvěděl o útocích z oficiálního oznámení. Nikoliv z telefonátu. Nikoliv z důvěrného briefingu. Francouzský prezident, který se v lednu a únoru pokoušel v Ženevě o diplomatický průlom, který věřil – nebo si alespoň navenek namlouval – že diplomatická cesta stále existuje, se ocitl před hotovou věcí. Jeho reakce byla stručná a hořká: Francie nebyla o úderech „ani informována, ani zapojena.“
V Londýně Keir Starmer veřejně prohlásil, že USA nebudou smět pro údery použít britskou základnu v Diegu Garcíi na Indickém oceánu. Jenže bomby stejně padaly. A Starmer se ocitl pod palbou kritiky z obou stran britského politického spektra – levice mu vyčítala, že Trumpovi vůbec neodporoval důrazněji, pravice zase, že se nezdráhá distancovat od spojeneckého aktu, který mohl změnit blízkovýchodní rovnováhu sil jednou provždy.
První mimořádná bezpečnostní schůzka Evropské unie? Svolána na pondělí. Více než čtyřicet osm hodin po zahájení bombardování.
Nová pravidla hry, která nikdo neschválil. „USA vybudovaly nové spojenectví – pokud to vůbec spojenci jsou – a tím jsou státy Perského zálivu,“ říká Fiona Hill, bývalá členka Trumpovy Rady pro národní bezpečnost a dnes analytička brookingského institutu. „USA tvrdily, že je Střední východ nezajímá. A přitom se zde zakořeňují hlouběji než kdy dřív.“
To je paradox, který definuje druhou Trumpovu administrativu v celé její komplexnosti. Prezident, který sliboval stažení z globálních závazků a soustředění se na Čínu, svrhl jednoho vůdce v Latinské Americe a nyní rozpoutal válku na Středním východě – bez jasného plánu pro přenos moci v Íránu, bez mezinárodní koalice v klasickém smyslu, bez mandátu OSN a bez konzultace s tradičními spojenci.
Je to geopolitika psaná znovu od nuly. A Evropa zjišťuje, že slovník, který se naučila za posledních sedmdesát let, v tomto novém světě nefunguje.
Moskva odsuzuje. Ale nemůže nic dělat. Z Kremlu přišlo ostré odsouzení. Sergej Lavrov vydal prohlášení volající po „mírovém řešení na základě mezinárodního práva, vzájemného respektu a rovnováhy zájmů.“ Slova důstojná, rétorika propracovaná.
A praktický dopad? Téměř nulový. Íránský ministr zahraničí Abbás Araghčí volal Lavrovovi v prvních hodinách po útocích, v zoufalé naději, že Moskva dokáže nějak zkrotit Trumpovu administrativu. Ale Rusko, vyčerpané válkou na Ukrajině, ztratilo svůj vliv v regionu i svůj strategický lesk. Asadův režim v Sýrii padl. Maduro skončil. Chameneí je mrtev. Putinův „protiamerický osa otřesu“, jak ho sám nazýval, se hroutí jeden dominový kamínek za druhým.
„Trumpova administrativa a Spojené státy, které jsou z hlediska vojenské síly tak mnohem mocnější než Rusko, mohou odbourat pravidla a jednat, jak se jim zlíbí – to pro Rusko dobré není,“ konstatuje analytička Hanna Notte, autorka připravované knihy We Shall Outlast Them: Putinova globální kampaň k porážce Západu. „Naděje, které Rusko před rokem chovala na spolupráci s USA na Středním východě, se nenaplnily.“
Izrael: spojenec, nebo tahoun?
Na Netanjahuově stole ležela v okamžiku, kdy telefonoval Trumpovi krátce po zahájení náletů, kniha s pečlivě natočenou obálkou směrem ke kameře. Název: Allies at War – Spojenci ve válce. Byl to záběr pro historii, nebo záměrná inscenace? V Netanjahuově případě je těžké říci, kde končí jedno a začíná druhé.
Izraelský mluvčí ozbrojených sil uvedl, že vojenská kampaň využila „operační příležitost“ – Chameneí se toho dne účastnil jednoho z několika schůzek, na které byly zaměřeny cíle útoku. Přípravy přitom probíhaly měsíce. Příležitost se vytvářela pečlivě, systematicky, daleko od očí evropských spojenců.
Praha: věrný spojenec, nebo solitér?
Na tomto pozadí zaujala česká vláda premiéra Andreje Babiše a ministra zahraničí Petra Macinky pozici, která ji v rámci Evropy vyčleňuje. Zatímco Paříž, Berlín a Brusel balancují mezi odsouzením íránských odvetných útoků a distancí od samotné americké operace, Praha vyjádřila téměř okamžitou podporu.
Ministerstvo zahraničních věcí prohlásilo, že operace odráží legitimní obavy ze íránského jaderného programu a podpory terorismu. Prezident Petr Pavel zdůraznil bezpečnost českých občanů v regionu a přípravy na případné evakuační lety.
Je to sázka na spojenectví s Washingtonem – v okamžiku, kdy i nejbližší partneři USA zjišťují, že být Trumpovým „věrným přítelem“ přináší méně výhod a více rizik, než se kdy zdálo.
Hormuz, ropa a česká peněženka
Válka se přitom nedotýká jen diplomatických protokolů a bezpečnostních briefingů. Íránské revoluční gardy zasáhly několik západních tankerů v Hormuzském průlivu – strategické úžině, přes niž protéká přibližně třicet procent světového LNG a zásadní část ropných dodávek. Více než sto padesát lodí nyní nečinně kotví v okolních vodách, protože pojistit jejich průjezd se stalo prakticky nemožným.
Ropa Brent vyskočila na 78 až 80 dolarů za barel. Benzín na českých pumpách překračuje hranici 34,50 koruny za litr a analytici předpovídají zdražení o další čtyři až pět korun v horizontu dvou týdnů. Evropské akciové indexy klesají, investoři prchají ke zlatu a dolaru. A to vše ještě za předpokladu, že průliv zůstane průjezdný. Pokud ne – čísla si lze jen těžko představovat.
Co přijde po Chameneím?
To je otázka, na kterou nikdo v Trumpově administrativě, zdá se, nemá jasnou odpověď. Nebo ji má, ale nesdílí s nikým – ani se spojenci, ani s veřejností. Washington hovoří o ‚hodině svobody‘ pro íránský lid. Bombardování ukázalo klinickou přesnost a technologickou převahu. Ale dějiny Středního východu znají nespočet okamžiků, kdy vojenský triumf otevřel dveře chaosu, který nikdo nepředvídal.
Evropa – zatlačená za dveře, pokořená, balancující – se na to může jen dívat. A na pondělní mimořádné schůzce EU se ptát, zda je vůbec ještě relevantním hráčem. Nebo pouze divákem v kině, jehož provozovatel změnil program bez předchozího upozornění.
Odpověď na tuto otázku teprve přijde. A z dosavadního průběhu tohoto týdne plyne jedno varování: přijde nečekaně, bez konzultace a pravděpodobně přes víkend.
