Článek
Byl sobotní večer, když italský ministr obrany Guido Crosetto seděl s rodinou u bazénu v dubajském hotelu a sledoval, jak se na obzoru za přístavem zvedají první sloupy dýmu. Rakety již dopadaly na íránská jaderná zařízení, ajatolláh Alí Chameneí byl v té chvíli pravděpodobně již mrtvý – a italský ministr obrany se o tom dozvídal ze svého mobilního telefonu, stejně jako zbytek světa.
Tento obraz – vysoký představitel jednoho z nejvýznamnějších členů NATO, zaskočený válkou svého nejbližšího spojence uprostřed rodinné dovolené – říká o současném stavu světového pořádku více než jakýkoliv diplomatický dokument.
MAPA
Bomby padaly. Evropa spala
Operace, kterou Washington s charakteristickým smyslem pro dramatičnost pojmenoval Epic Fury – Epická zuřivost – byla měsíce v přípravě. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu pro ni u Donalda Trumpa lobboval prakticky od chvíle, kdy se americký prezident vrátil do Oválné pracovny. Saúdský korunní princ Mohammed bin Salmán telefonoval Trumpovi opakovaně v posledních týdnech – veřejně operaci odmítal, v soukromí ji dle zpráv Washingtonu Post tiše podporoval. Zpravodajské služby pracovaly. Vojenská logistika se rozjela.
A Evropa? Evropa nebyla přizvána
Emmanuel Macron se dozvěděl o útocích z oficiálního oznámení. Nikoliv z telefonátu. Nikoliv z důvěrného briefingu. Francouzský prezident, který se v lednu a únoru pokoušel v Ženevě o diplomatický průlom, který věřil – nebo si alespoň navenek namlouval – že diplomatická cesta stále existuje, se ocitl před hotovou věcí. Jeho reakce byla stručná a hořká: Francie nebyla o úderech „ani informována, ani zapojena.“
