Článek
Existují politické funkce, která jsou jen rutinní personální agendou. A pak existují vládní posty, které fungují jako lakmusový papírek – odhalují, jak vážně to ti nahoře myslí s hodnotami, o nichž tak rádi mluví. Instalace Taťány Malé na post vládní zmocněnkyně pro lidská práva patří jednoznačně do té druhé kategorie. A test (Taťána Malá: Nad změnami o přesunu agendy na Úřadu vlády jsem nejásala, ale cesta zpátky není) dopadl katastrofálně.
Úřad, který stojí a padá s důvěryhodností
Začněme tím podstatným. Vládní zmocněnec pro lidská práva není technokratická funkce, kde stačí ovládat tabulky a paragrafy. Je to pozice, jejíž jediná skutečná měna je morální autorita. Tento člověk má reprezentovat etické standardy státu navenek – před mezinárodními institucemi, před Radou Evropy, před OSN – i dovnitř, vůči vlastním občanům, zejména těm nejzranitelnějším. Zastává se slabších. Apeluje na spravedlnost. Připomíná mocným, kde jsou hranice.
Jak má tuto roli věrohodně plnit někdo, kdo musel po pouhých třinácti dnech rezignovat z ministerského postu kvůli důvodnému podezření z plagiátorství hned ve dvou diplomových pracích?
Dvě práce, dvě univerzity, jeden vzorec
Připomeňme fakta, protože ta jsou v této kauze obzvlášť výmluvná. U magisterské práce z Panevropské vysoké školy odborníci odhalili přejaté pasáže – a co je nejvíc usvědčující – včetně překlepů. U inženýrské práce o chovu králíků z Mendelovy univerzity šlo podle expertů o jasný případ plagiátorství: šestnáct ze čtyřiceti osmi stran, shodné pasáže ve stejném pořadí, dokonce i tabulka přejatá i s chybným formátováním energetických hodnot.
Petr Bezouška z Legislativní rady vlády to tehdy shrnul přesněji, než dokáže jakýkoli komentátor: „Není to o tom, že by někde zapomněla citovat, ona opravdu musela jet ctrl+c, ctrl+v, přitom to kopírovala i s chybami. Tohle člověk nedělá neúmyslně.“ Náhoda zkrátka nekopíruje překlepy. Náhoda nepřebírá rozsypanou tabulku ve stejně rozsypané podobě.
Nejhorší není chyba. Nejhorší je reakce na ni
Lidé chybují. Kdyby Malá tehdy řekla „pochybila jsem, beru za to odpovědnost“, dal by se příběh možná uzavřít jako lekce z pokory. Jenže ona zvolila opak. Pochybení bagatelizovala jako pouhé opomenutí citace. Tvrdila, že o plagiát by šlo až při shodě čtyřiceti až padesáti procent – kritérium, které si v podstatě vymyslela. A celou aféru otočila proti svým kritikům: označila ji za cíleně vedenou kampaň proti sobě a útok na Andreje Babiše skrze její osobu.
O vině a trestu rozhoduje soud. To rozhodně. Jen se ale pojďme bavit o tom, zda je opravdu nutné, aby ten soud rozhodoval teď. Co brání tomu, aby se řešení té kauzy posunulo o čtyři roky, nebo prostě do doby, než budou nové volby? Co se stane?
Tohle je z hlediska lidskoprávní agendy možná nejvíc znepokojivý moment. Schopnost sebereflexe, přiznání viny, odpovědnost za vlastní jednání – to jsou přesně ty vlastnosti, které od mocných žádá každý obhájce lidských práv. Malá místo toho předvedla učebnicový příklad svalování viny na vnější nepřátele. Kdo se takto chová ke svým vlastním chybám, jak bude posuzovat křivdy páchané na druhých?
