Článek
Je přesně šest hodin ráno a já stojím před hotelem v thajském Puketu. Včera jsem si domluvil s místním taxikářem Jomem odvoz na letiště a teď mi na WhatsAppu pípne zpráva, že je připraven.
Už frčíme na sever podél nádherného pobřeží. Cesta z pláže Patong na Mezinárodní letiště Phuket měří zhruba osmatřicet kilometrů. I když se dá jet přímějším vnitrozemím přes okres Kathu, řidič zvolil malebnější, byť o něco delší pobřežní trasu. Klikatíme se kolem slavných pláží Kamala, Surin a Bang Tao, zatímco ranní světlo zalévá Andamanské moře.
Jsem unavený a rychle usínám. Včera jsem ještě řešil svůj opožděný kufr – a ano, už nepoužívám slovo ztracený. Jsem rád, že před krátkým letem ještě na chvíli zavřu oči. Čeká mě Malajsie a já se nesmírně těším.
Odlétám s AirAsia v osm hodin ráno. Mezinárodní letiště v Puketu je moderní, čisté a překvapivě přehledné (kvůli opožděnému kufru jsem tady už po třetí). Obě jeho budovy, mezinárodní i vnitrostátní terminál, jsou kousek od sebe. Po rychlém odbavení, které mi díky předem vyřízeným formalitám od mého kamaráda z Honzíkovy Cesty připomíná hladký přechod do jiné dimenze, sedím v letadle. Hodinový let mi dává šanci vidět celý ostrovní smaragd z výšky, než pod námi začne růst obrys nového světa.
Po příletu do Kuala Lumpur vřele doporučuji využít vlak KLIA Expres. Je to nejspolehlivější a nejrychlejší spojení s centrem – obchází veškeré dálniční zácpy a elegantně vás za necelou půlhodinu vyplivne na dopravním uzlu KL Sentral. První, co po výstupu z klimatizovaného vozu vnímám, je betonová džungle, nedělní ranní klid, a především obrovské teplo s ještě větší vlhkostí.
Domlouvám si cenu s taxíkářem a už pádíme k hotelu Dorsett. Jízda taxíkem nebo vozem přes aplikaci Grab v Kuala Lumpur je sama o sobě zážitkem - chladivé útočiště klimatizovaného auta kontrastuje s divokou dynamikou řidičů, kteří se s naprostou suverenitou proplétají mezi mrakodrapy.
Hotel Dorsett, usazený v tepajícím srdci čtvrti Bukit Bintang na ulici Jalan Imbi, mě vítá svou strategickou polohou jen kousek od nákupního ráje Pavilion i slavné gastroférie na Jalan Alor. Mým prvním krokem je střešní bazén. Z výšky třicátého patra se rozprostře panorama, které bere dech. Na začátku celého dobrodružství, při pohledu na ikonické Petronas Twin Towers čnící se k nebi jako chladné majáky budoucnosti, pociťuji ten zvláštní, magický klid nad rušným městem. Pod námi zuří dopravní špička a pulzují ulice, ale tady nahoře vládne ticho.
Číňan, Malajec a Ind tu sedí spolu
Odsud vyrážím do ulic hledat oběd. Nezamířím do naleštěných restaurací, ale tam, kam mě táhne vůně koření – do malého podniku, kde obědvám po boku místních a zahraničních dělníků. Jídlo je neuvěřitelně dobré a cena fantastická. Právě tahle směsice tvoří skutečnou tvář Kuala Lumpur. V metropoli žije přes dva miliony obyvatel – kosmopolitní mozaika, kde Malajci, silná čínská menšina zakořeněná v obchodu a indická komunita z Brickfields žijí v křehké, fascinující harmonii vedle statisíců expatriotů z celého světa.
Tavicí kotlík chutí a lidských dlaní
Tohle město totiž není jen souřadnicemi na mapě, je to živý lidský kotlík. Jak by možná napsal básník, kterým nejsem:
Z olova řeky, z potu cínových dolů, kde prales šeptá staleté zůstaň, vyrostl skleněný kmen a ocelová koruna, kde mrak se dotýká hrotu, v němž se zrcadlí obloha celého světa.
Pod nohama – dvanáct set metrů zeleně, kde opice skáčou přes kořeny, co pamatují zem, a o dvacet metrů dál, v chladu mramorových síní, čte Wall Street noviny přes dým z jasmínových svíček.
Tři kultury, tři dlaně složené u jednoho stolu: vůně kardamomu kříží hůlky s rýží, a noc sem padá jako teplý šátek z hedvábí, zatímco pod neonem v ulici Jalan Alor tepe staré, blátivé a nesmrtelné srdce zvané KL.
Kuala Lumpur na vás nepromluví hned, je to tichý, hluboký nádech, kde se střetává vůně mokré hlíny z pradávných vod Gombaku a Klangu se studeným kovem budoucnosti. Stačí udělat pár kroků do zelené klenby Bukit Nanas, kde v korunách stromů křičí ptáci a kořeny pralesa svírají zem s urputností, jakou beton nikdy nepozná. Město voní po praženém chilli, čerstvém jasmínu a rozpáleném asfaltu po odpoledním monzunu. Když padne noc, ulice se promění v moře mihotavých neonu a miliony lidí s deštníky.
Noční město je divoké a září všemi barvami. Po západu slunce vyrážím na vyhlídkovou jízdu otevřeným autobusem a večer zakončuji přesně tam, kde jsem začal – před půlnocí v bazénu na střeše hotelu. Tentokrát se tu dávám do řeči se třemi dělníky, kteří dostali tento pobyt jako zaslouženou odměnu od svého zaměstnavatele. Sdílíme ticho nad zářícím horizontem miliónů světel.
Ráno mě čeká snídaně, rychlé balení batůžku, odhlášení z hotelu a už se zase ženu zpátky do tepajícího nitra města.
Proč stojí za to Kuala Lumpur vidět a zažít?
Uvidíte setkání nemožného, kde jinde na světě můžete stát v autentickém, tisíce let starém deštném pralese, a přitom mít nad hlavou (donedávna) nejvyšší dvojčata planety? KL maže hranice mezi divokou přírodou a vrcholnou lidskou inženýrskou vizí.
Kuala Lumpur je globálním chrámem jídla. Díky prolínání malajské, čínské a indické kultury zde zažijete kulinářský orgasmus na každém rohu – od stánků za pár korun po michelinské zážitky.
Je to živoucí důkaz toho, že různé světy, náboženství a tradice mohou žít vedle sebe v míru, respektu a každodenním sdílení radosti ze života. A procitnete ze stereotypů, to VÁŽNĚ!
KL není sterilní futuristické letovisko ani zapomenutá megavesnice. Je to pulzující, hlučný, voňavý a hluboce lidský mumraj, který vás naučí vnímat svět všemi smysly najednou. Kuala Lumpur není město, do kterého se jede jen „podívat“. Je to místo, které musíte prožít, nadechnout se ho, otřít se POŘÁDNĚ a odnést si jeho tep v sobě – a to navždy.
