Článek
Víte, proč nejrychlejší šelma světa neumí řvát a proč její hlas v kině nikdy neuslyšíte doopravdy?
Po návštěvě vyprahlé kolébky lidstva u jezera Turkana se nyní vydáme do zelené savany. Tam, kde slovo safari ztrácí svůj komerční nádech a stává se čistým aktem bytí. Co skutečně znamená slovo safari?
Slovo safari nepatří angličtině, i když si ho angličtina přivlastnila s bezostyšností koloniální mocnosti, která si přivlastňovala všechno, co jí padlo do oka. To slovo patří svahilštině, jednomu z nejrozšířenějších jazyků africké pevniny, jazyku, který se po staletí vyvíjel na východoafrickém pobřeží jako amalgám bantuských jazyků a arabštiny, jazyku, který zní jako hudba, jako proud řeky, jako vítr v korunách stromů.
Ve svahilštině safari neznamená jízdu v luxusním terénním voze s klimatizací a chladničkou plnou minerálky, neznamená fotografování zvířat z bezpečné vzdálenosti přes okénko Land Cruiseru, neznamená organizovaný výlet s průvodcem, který mluví pěti jazyky a ví, kde přesně stojí lvi v deset hodin dopoledne.
Znamená prostě cestu. Sa-Fa-Ri. Jen cestu. Nic víc, nic méně. Pouhou cestu z jednoho místa na druhé, cestu jako akt pohybu, cestu jako existenciální zkušenost, cestu jako způsob bytí — a v tomto jednoduchém, neokázalém, pokorném slově je obsažena celá filozofie přístupu ke světu, celý způsob, jakým východoafrické kultury chápou pohyb a prostor a čas.
A v parku Masai Mara, v té obrovské, nekonečné národní rezervaci na jihozápadě Keni, která sdílí svou hranici s tanzanským Serengeti a vytváří s ním jeden nepřerušený ekosystém tak rozlehlý, že se na jeho ploše ztratí celé evropské státy, se každý rok v červenci a srpnu odehrává cesta, vedle které bledne každý lidský epos, každý hollywoodský velkofilm, každý příběh o hrdinství a odvaze a přežití, který kdy člověk napsal nebo natočil nebo vyprávěl u ohně.
Představte si to, pokud můžete, ale dopředu vás varuji, že nemůžete, protože žádná představivost, jakkoli bohatá, nedokáže pojmout realitu toho, co se tu odehrává: horizont se zachvěje. Nejdřív si myslíte, že je to fata morgána, optická iluze, žár stoupající ze savany v rozechvělých vlnách a zkreslující obrysy vzdálených kopců. Pak uslyšíte dunění, ne ušima, ale celým tělem, jako by se země pod vámi chvěla, jako by někde hluboko pod povrchem pracoval obrovský stroj, jako by samotná planeta měla srdeční arytmii.
A pak to uvidíte: horizont se pohne, celý horizont, od jednoho konce až po druhý, skoro jako by se krajina sama dala do pohybu. Miliony, doslova přes dva miliony kopyt pakoňů a zeber a gazel buší do země tak synchronně, tak rytmicky, tak neúprosně, že byste přísahali, že planeta má tep, že Země je živá bytost a vy právě nasloucháte jejímu srdci.
