Andrej Babiš: „Doufám, že kluci vědí, co dělají … Já to kupoval proto, aby psali pravdu.“

Byl to jeden z největších obchodů v dějinách českých médií, který navždy změnil pravidla hry. Když v červnu 2013 tehdejší miliardář a politický dravec Andrej Babiš koupil vydavatelský dům MAFRA, sliboval: „Do obsahu novin nebudu nikdy zasahovat. Na to vám dávám své slovo.“ Jenže realita v redakcích Mladé fronty DNES a Lidových novin brzy nabrala úplně jiný, dramatický směr.

Den, kdy v českém newsroomu zhasla nezávislost

Představte si ten moment. Sedíte v redakci nejčtenějšího seriózního deníku v zemi. Roky odkrýváte korupci politiků, padají kvůli vám vlády. A najednou se dozvíte, že vaším novým šéfem je muž, který právě míří do nejvyšších pater politiky a jehož agrochemické impérium dotuje stát.

V redakcích MF DNES a Lidových novin tehdy zavládlo hrobové ticho, které rychle vystřídala panika. „Bude se lámat chleba,“ šeptali si horečně novináři u kávovarů. A chleba se opravdu lámal. Během několika měsíců následoval masivní exodus. Legendární jména české žurnalistiky sbalila své zápisníky a odešla raději do nejistoty zakládat nové projekty, než aby sloužila novému vládci. Ti, co zůstali, nebo nově přišli, brzy pochopili, jaká jsou nová pravidla hry.

Julius Šuman a nahrávka, která odpálila bombu

Andrej Babiš opakovaně tvrdil, že své noviny neřídí. Pak ale přišel květen 2017 a na internetu se pod pseudonymem Skupina Šuman objevily audionahrávky, které v české politice i médiích způsobily ekvivalent jaderného výbuchu.

Sluchátka do uší a mráz po zádech. Na nahrávce sedí Andrej Babiš u stolu s tehdejším novinářem MF DNES Markem Přibilem. Nelistují však novými texty kvůli gramatickým chybám. Plánují politický útok.

„Já bych s tím počkal na parlamentní volby, protože to je velice výbušný…“ navrhuje novinář Přibil. „Já bych s tím teď počkal, budou Vánoce, nechci si vystřílet patrony,“ reaguje tehdejší vicepremiér Babiš. A pokračuje: „Moji zaměstnanci jsou debilové“.

V ten moment maska definitivně spadla. Veřejnost v přímém přenosu slyšela, jak se z novináře stal poslušný zpravodajský důstojník, který s politikem ladí, kdy a jaké kompromitující materiály vypustí na politické konkurenty.

MF DNES cílila na statisíce běžných čtenářů. Její strategie byla rafinovaná. Stránky se plnily užitečnými spotřebitelskými testy a radami, jak ušetřit, ale mezi řádky se nenápadně míchala politická agenda. Když měl Babiš průšvih (např. kauzu Čapí hnízdo), na titulní straně se raději objevilo téma kvality potravin nebo kritika neschopných tradičních stran. Když hnutí ANO potřebovalo body, noviny psaly o tom, jak stát pod vedením jejich ministrů konečně „maká“.

Tradiční ‚Lidovky‘, list spojený s Karlem Čapkem, měly úplně jiný úkol: udržet si glanc pro intelektuální elitu. Nové vedení do LN nasadilo komentátory, kteří sice nepsali primitivní oslavné ódy, ale o to nebezpečněji a sofistikovaněji relativizovali Babišův gigantický střet zájmů. Útočili na opozici, zpochybňovali nezávislost veřejnoprávních médií a vytvářeli dojem, že Babiš je vlastně obětí systému.

Konec jednoho impéria

Tato éra, která těžce poškodila důvěru Čechů v tištěná média, skončila až po deseti letech. V roce 2023 musel Andrej Babiš kvůli zpřísněnému zákonu o střetu zájmů (přezdívanému Lex Babiš) své ‚hračky‘ prodat.

Vydavatelství MAFRA sice získal nový majitel, ale pro slavné tiskové tituly už bylo pozdě. Ztráta prestiže, odliv čtenářů a digitální věk si vybraly svou daň. Legendární Lidové noviny v papírové verzi definitivně zanikly a MF DNES (v té době) bojuje o přežití na okraji zájmu. Příběh Babišova mediálního tandemu zůstane v učebnicích žurnalistiky jako mrazivé memento toho, co se stane, když se noviny místo hlídacího psa stanou oddaným domácím mazlíčkem jednoho politika.

Způsob, jakým deníky MF Dnes a Lidové noviny informovaly veřejnost v době, kdy patřily do koncernu Agrofert Andreje Babiše (2013–2023), zásadně proměnil českou mediální scénu. Tento tandem fungoval jako klíčový nástroj pro upevňování politického vlivu, ačkoli se Andrej Babiš zpočátku veřejně zavázal, že do obsahu novin nebude nikdy zasahovat. Způsob informování a fungování těchto deníků v Babišově éře charakterizovalo několik hlavních rysů:

Selektivní kritika a ochrana zájmů majitele

Noviny v podstatě ztratily svou roli nezávislého hlídače moci vůči hnutí ANO a Agrofertu. V době, kdy byl Babiš premiérem nebo ministrem financí, noviny často přinášely pozitivní nebo čistě informativní texty o krocích vlády a ministrů za hnutí ANO. Kauzy politických konkurentů (zejména z ČSSD, ODS či Pirátů) byly naopak rozmazávány na titulních stranách.

Když se objevil zásadní problém týkající se Andreje Babiše (např. Čapí hnízdo, střet zájmů, majetky ve Francii), MF Dnes a Lidové noviny o nich buď informovaly okrajově, nebo přejímaly Babišovu obranu o „kampaňí a útoku“.

Masivní exodus novinářů a proměna scény

Ihned po nákupu vydavatelství MAFRA v roce 2013 odešla z obou deníků velká část klíčových a respektovaných novinářů, kteří odmítli psát pro politika v obřím střetu zájmů. Tito novináři následně založili řadu nových, nezávislých projektů (např. Echo24, Deník N, Reportér, Forum 24nebo HlídacíPes.org).

Vedení deníků pak převzali loajální šéfredaktoři (Jaroslav Plesl v MF Dnes, István Léko a později Petr Bušta v LN). Z kdysi nejrespektovanějších celostátních deníků se tak během deseti let stala de facto korporátní a stranická média, což vedlo k dlouhodobému propadu jejich prestiže i prodejů. Celá éra skončila až na podzim 2023, kdy Babiš kvůli zpřísněnému zákonu o střetu zájmů holding MAFRA prodal miliardáři Karlu Pražákovi (přičemž ztrátové Lidové noviny v roce 2024 definitivně zanikly).

Středa 26. června 2013 se zapsala do dějin české žurnalistiky černým písmem. Pro redaktory Mladé fronty DNES a Lidových novin to byl naprostý šok. Jen dva týdny po pádu Nečasovy vlády oznámil miliardář a tehdy ještě politický outsider Andrej Babiš, že kupuje vydavatelství MAFRA. Způsob, jakým o tom jeho nová média druhý den informovala, byl prvním lakmusovým papírkem nové éry.

Představte si tu situaci: jste vlajkovou lodí české investigativy, a najednou musíte napsat článek o tom, že vás koupil člověk, o jehož obchodech a dotacích jste ještě minulý týden psali kritické texty.

Opatrný tanec: Fakta a tiskové zprávy

Způsob, jakým MF DNES (a ruku v ruce s ní i zpravodajský server iDNES.cz) o akvizici informovaly, by se dal popsat jako suchá, sterilní korektnost smíchaná s obrovskou opatrností. Redakce se ocitla v defenzivě a snažila se texty postavit tak, aby nevypadala servilně, ale zároveň nepopudila nového pána.

Hlavní narativ textu se opíral o oficiální tiskové zprávy a obsahoval tři klíčové roviny:

Článek nákup prezentoval jako strategický krok Agrofertu, který chce vybudovat silnou mediální divizi v Česku a na Slovensku (kde krátce předtím koupil Hospodárske noviny). Citoval Andreje Babiše, který Mafru označil za „velmi silného hráče především v oblasti seriózní žurnalistiky“, a zmiňoval hledání „provozních synergií“ s jeho bezplatným týdeníkem 5plus2.

Text citoval i končícího německého vlastníka (společnost Rheinisch-Bergische), který ujišťoval, že skupinu MAFRA čeká úspěšná budoucnost a prodej je čistě strategickým rozhodnutím, jak získat kapitál pro jiné trhy.

Nejdůležitější a zpětně nejvíce mrazivou částí článku byla obhajoba nezávislosti. Článek citoval mluvčího Agrofertu Karla Hanzelku, který striktně odmítal, že by Babiš kupoval noviny kvůli ovlivňování politiky. „Rozhodně to musíme odmítnout. Pan Babiš už některá média vlastní, a když se zeptáte kteréhokoliv z šéfredaktorů, zda je nějakým způsobem ovlivňuje, tak uslyší odpověď, že vůbec ne,“ stálo v textu.

První varovný signál: Telefonát do Lidovek

Že sterilní prohlášení o „nezasahování“ v článcích byla jen zástěrka, se ukázalo už pár dní po akvizici. Tehdy ještě transakci ani neschválil antimonopolní úřad, když Andrej Babiš osobně zatelefonoval redaktorovi Lidových novin Janu Kalodovi. Toho se v podstatě dotčeně ptal, proč noviny neinformovaly o jeho tiskové konferenci, a dodal památnou větu: „Doufám, že kluci vědí, co dělají. (…) Já to kupoval proto, aby psali pravdu.“

Článek v MF DNES z června 2013 sice sliboval zachování standardů seriózní žurnalistiky, ale pro čtenáře byl prvním varováním: noviny už nepsaly o vnějším světě, psaly o svém vlastním majiteli. A svoboda slova se začala měřit tím, co se do tisku raději nedalo.