Článek
Může člověk bez vysokoškolského titulu stát v čele třetí nejvyšší ústavní instituce země? Může. Ale za jakou cenu, a co to říká o nás samotných?
Představte si tu scénu. Je středeční ráno, Poslanecká sněmovna České republiky zasedá v plném počtu. Za předsednickým pultem sedí muž bez akademického titulu. Před ním se v lavicích tísní na dvě stě zákonodárců. Právníci, ekonomové, lékaři, profesoři, docenti. Muži a ženy s desítkami let vzdělání, výzkumu a odborné praxe za sebou. A přece je to právě on, kdo drží v ruce ‚zvoneček‘ a rozhoduje o tom, kdo smí promluvit.
Jeho jméno je Tomio Okamura. A jeho příběh je fascinující sondou do toho, co vlastně v politice, a ve společnosti, skutečně znamená vzdělání.
Středoškolský maturant na trůně ústavní instituce
Fakta jsou nezpochybnitelná. Tomio Okamura odmaturoval na Střední průmyslové škole chemické v Praze, v Křemencově ulici. Pokusy o vysokoškolské studium, v Japonsku, dvakrát přerušil a nikdy nedokončil. Důvod? Potřeba pracovat, budovat, podnikat. Nejprve v cestovním ruchu, kde se vypracoval až na post viceprezidenta Asociace českých cestovních kanceláří a agentur, poté v oblasti japonské gastronomie.
Není přitom první. Miroslava Němcová, předsedkyně Sněmovny v letech 2010–2013, měla rovněž pouze středoškolské vzdělání, absolvovala střední zemědělskou a technickou školu a před politikou vedla knihkupectví. Jan Hamáček, předseda v letech 2013–2017, začal studovat filozofii a překladatelství na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ale studium nedokončil. Přesto oba stáli v čele instituce, která tvoří zákony pro deset milionů lidí.
Česká republika tak patří k zemím, kde absence vysokoškolského diplomu není formální překážkou ani pro nejvyšší ústavní funkce. A právě to stojí za hlubší pohled.
Syndrom podvodníka, nebo hrdost bez hranic?
Psychologie zná pojem syndrom podvodníka – imposter syndrome. Jde o stav, kdy člověk navzdory prokazatelným úspěchům pochybuje o vlastní kompetenci a žije v neustálém strachu, že bude ‚odhalen‘ jako někdo, kdo na svou pozici vlastně nestačí. Je pokoušivé předpokládat, že předseda parlamentu bez titulu musí takovým syndromem trpět. Realita je však složitější a, přiznejme si to, méně soucitná.
Politici, kteří staví svou kariéru na rétorice „jsem hlas obyčejných lidí proti odtržené elitě“, totiž často dospějí k paradoxní psychologické rovnováze: jejich absence diplomu se nestává zdrojem nejistoty, ale zdrojem síly. Titul se v jejich narativu mění z přednosti v nevýhodu, v symbol elitářství, odtrženosti, kavárny. Chybějící diplom naopak funguje jako autentifikační razítko.
„Já jsem jako vy. Já jsem jeden z vás.“
Tato strategie má svou vnitřní logiku. A voličsky funguje. Okamurovo hnutí SPD získalo ve volbách 2025 výsledky (7,78 % tj. 437 611 hlasů), které mu zajistily silnou pozici v parlamentní aritmetice. Lidé pro ‚něj‘ hlasují. Lidé mu věří. A to bez ohledu na to, co se píše, nebo nepíše, vedle jeho jména v úředních seznamech.
Předseda jako moderátor: titul nutný není
Existuje argument, který obhájci ‚školy života‘ rádi používají, a je třeba ho vzít vážně. Předseda Poslanecké sněmovny totiž není primárně zákonodárcem v technickém slova smyslu. Není to on, kdo píše paragrafy, vykládá ústavní normy nebo konstruuje složité ekonomické modely. Jeho role je v první řadě procedurální a manažerská: řídit schůze, dbát na jednací řád, moderovat debatu, reprezentovat instituci navenek.
A k tomu, nutno přiznat, akademický titul opravdu povinný není. K tomu je zapotřebí něco jiného: asertivita, trpělivost, smysl pro timing, schopnost číst místnost a, jak se říká v politickém slangu, mít skutečně ‚hroší kůži‘. Schopnost vydržet výkřiky, urážky, obstrukce, mediální tlak, a přesto udržet schůzi v chodu.
Miroslava Němcová bývá v tomto ohledu uváděna jako příklad, který argument o vzdělání zcela přebil. Její vystupování, noblesa a schopnost zvládnout i ty nejbouřlivější sněmovní přestřelky jí vynesly respekt napříč politickým spektrem. Vzdělání? Téma, které v kontextu jejího předsednictví prakticky nikdo neotevíral. Jenže právě zde začíná ta druhá, méně pohodlná část příběhu.
Co nelze nahradit: vzdělání jako základ kritického myšlení
Buďme přesní. Tvrdit, že vzdělání je v politice nepodstatné, by byl intelektuální podvod. Nikoliv proto, že titul zaručuje moudrost – nezaručuje (!!!). Ani proto, že bez něj nelze zastávat funkci, jak jsme si tady ukázali, lze. Ale proto, že systematické vzdělání, skutečné, hluboké, kritické, formuje způsob myšlení, který se v politice projevuje způsoby, jež nejsou vždy viditelné na první pohled, ale jsou zásadní.
Podívejme se na předsedu, který akademický titul má: Václav Klaus, profesor ekonomie z VŠE, byl schopen formulovat komplexní ekonomické argumenty s přesností, která jeho oponenty vháněla do kouta. Lubomír Zaorálek, doktor filozofie z brněnské Filozofické fakulty, přinášel do sněmovních debat analytický rámec, který přesahoval politický okamžik. Milan Uhde, docent a znalec české literatury, dovedl pojmenovat kulturní a historické rozměry politických rozhodnutí způsobem, který byl jedinečný.
Nejde o snobství. Jde o to, že strukturované vysokoškolské vzdělání, zvláště v humanitních, společenskovědních nebo právních oborech, učí konkrétním dovednostem: jak číst komplexní text, jak identifikovat logický klam, jak formulovat hypotézu a podrobit ji kritice, jak rozlišit korelaci od kauzality. Tyto dovednosti lze do určité míry získat i mimo akademické prostředí. Ale systémové vzdělání k nim poskytuje zkratku, která má svou vysokou hodnotu.
Hroší kůže nestačí. Ale bez ní to také nejde
Vraťme se tedy k hlavní otázce. Může Tomio Okamura říct: „Šéfuji profesorům, stačí mi k tomu hroší kůže"? Technicky vzato: ano. Funkčně vzato: do značné míry také. Procedurálně, reprezentativně, manažersky, v těchto dimenzích může zkušenost a přirozená autorita akademický titul nahradit. Ale je tu ještě jedna rovina, která se nedá ošálit.
Předseda Poslanecké sněmovny je třetím nejvyšším ústavním činitelem státu. Zastupuje Českou republiku na mezinárodní scéně, vede jednání s hlavami států, setkává se s předsedy parlamentů zemí Evropské unie. Komunikuje s ústavními právníky, s europoslanci, s diplomaty. V těchto chvílích není v sále dvě stě českých poslanců, které lze přibrzdit zvonečkem. V těchto chvílích se hraje o kredibilitu instituce jako takové.
A právě tam, v mezinárodním prostoru odborného diskurzu, kde se od partnerů očekává hloubka úsudku a schopnost pohybovat se v komplexním intelektuálním terénu, se absence formálního vzdělání může projevit způsoby, které nejsou příjemné ani pro toho, kdo je pociťuje, ani pro zemi, kterou reprezentuje.
Možná nejdůležitější otázka celého příběhu není ta o Okamurovi. Je to otázka o nás. Jsme společnost, která dokáže ocenit vzdělání bez toho, aby ho fetišizovala? Dokážeme rozlišit mezi titulem jako prázdnou formalitou a vzděláním jako hlubokou hodnotou? Jsme schopni volit lídry na základě skutečných kompetencí, a přitom si připustit, že kompetence má více rozměrů, z nichž akademické vzdělání je jen jedním?
Data z letošního volebního období jsou v tomto ohledu ambivalentní. Na 85 až 90 procent zvolených poslanců má vysokoškolské vzdělání. Současně ale stále platí, a to je fakt, který by demokratická společnost měla reflektovat, že absence titulu za předsednickým pultem Sněmovny není anomálií, ale opakujícím se jevem. To samo o sobě není ani špatně, ani dobře. Je to signál.
Signál, že voliči stále více hledají autenticitu nad odborností. Blízkost nad distancí. Hněv nad analýzou
A právě tento signál by nás měl – mnohem víc než jakýkoli kariérní příběh jednoho politika – skutečně znepokojovat. Dobré vzdělání ničím nenahradíš. Ne proto, že by titul byl vstupenkou do lepšího světa. Ale proto, že způsob myšlení, který kvalitní vzdělání formuje, je v době dezinformací, populismu a zjednodušování složitého světa do jednoduchých hesel tím nejcennějším zdrojem, jaký demokratická společnost má. A ten zdroj, na rozdíl od hroší kůže, se nedá improvizovat.
