Článek
Jeho politika byla do značné míry bezideová, cynická, kalkulující, ale v jistém smyslu také čitelná. Byl to Babiš. Originál. Nezaměnitelný. Dnes se v jeho projevech, tiskových konferencích i sociálních sítích stále častěji ozývá jiný hlas. Hlas, který jsme slyšeli odjinud. Hlas, který přichází z Bratislavy.
Muž v zrcadle
Robert Fico se v posledních dvou letech proměnil v politika, jehož metody jsou pro demokraticky orientovaného pozorovatele přinejmenším znepokojující. Po svém návratu k moci v roce 2023 nezačal Fico vládnout, ale začal válčit. Ne s problémy země, ale s těmi, kdo na tyto problémy upozorňují. Novináři se z nepohodlných partnerů stali nepřáteli státu. Redakce dostaly nálepky. Konkrétní reportéři byli jmenováni, zesměšňováni, vystaveni tlaku.
Fico tuto strategii nepovažuje za úchylku od demokratických norem. Považuje ji za vítěznou taktiku. A má pro to, bohužel, argumenty.
Andrej Babiš se dívá přes hranici a vidí ve Ficovi zrcadlo. Ne dokonalé, ne identické, ale funkční. Vidí politika, který přežil skandály, soudní procesy, mezinárodní kritiku i střelbu – a přesto vládne. Vidí, že agrese vůči médiím nevede ke ztrátě voličů, nýbrž k jejich mobilizaci. Vidí recept. A začíná ho aplikovat.
Anatomie proměny
Změna Babišova stylu není dramatická. Nenastala přes noc. Je to proces, pomalý, záludný a o to nebezpečnější. Jako eroze. Každý den trochu více. Ještě před čtyřmi lety, i v době největších kauz, Babiš volil strategii přesycenosti. Odpovídal tolik, a tak zmateně, že z rozhovoru nebylo možné vytáhnout nic použitelného. Byl to jeho tanec: uhnout, odklonit, zamlžit. Byl to Babiš-styl.
Dnes stále častěji nechce ani tančit. Novinář položí otázku a Babiš útočí. Ne na obsah otázky, ale na novináře samotného. Na médium, které ho vyslalo. Na zadavatele, o němž Babiš „ví“. Na celý systém, jehož je prý dotyčný pouhým kolečkem.
Tři pilíře „zficovatění“ jsou dnes zřetelně rozpoznatelné:
Za prvé – kolektivizace viny. Média již nejsou soubor různých redakcí s různými přístupy. Jsou to „média“. Homogenní masa, placená, řízená, koordinovaná. Každá kritická otázka je součástí spiknutí. Každý investigativní článek je zakázkou. Tato rétorika má jeden jediný účel: předem delegitimovat vše, co by mohlo Babiše ohrozit.
Za druhé – personalizace útoku. Fico má svůj terč – konkrétní novináře, které jmenoval s pohrdlivým úsměvem na tiskových konferencích. Babiš tento model přejímá. Útočit na konkrétního člověka je efektivnější než útočit na abstraktní média. Vyvolá to strach. Vyšle signál ostatním. A pro voliče je to zábavnější než suchá politická debata.
Za třetí – vytváření paralelní reality komunikace. Proč odpovídat novinářům, když máte Facebook? Proč čelit nepříjemným dotazům, když si můžete natočit video, kde kladete otázky sami sobě a sami na ně odpovídáte? Sociální sítě se staly nejen komunikačním nástrojem, ale útočištěm před odpovědností. Zpráva bez editora, bez kontextu, bez proti tvrzení.
Proč to funguje – a proč je to děsivé
Bylo by pohodlné říct, že Babiš jednoduše kopíruje Fica ze zoufalství. Že mu dochází nápady. Realita je komplexnější a znepokojivější.
Babišova proměna není zoufalstvím, je to racionální strategická kalkulace. Česká společnost prošla za poslední dekádu výraznou polarizací. Existuje silný segment voličů, kteří médiím nevěří, elitám opovrhují a hledají politika, který jim řekne, že jejich frustrace je oprávněná. Babiš tento segment zná do detailu. Má na to data, analytiky, algoritmy.
A Ficův model, model otevřeného nepřátelství vůči novinářům a institucím. Tento segment oslovuje mimořádně efektivně. Není to přitom iracionální: pokud vás celý život i systém zklamal, pak politik, který systém otevřeně napadá, působí autenticky.
Slovenský scénář jako varování
Slovensko nám poskytuje unikátní laboratorní podmínky. Jsme sousedé, sdílíme historii, rozumíme si. A přesto – nebo možná právě proto – je slovenský vývoj pro Čechy tak obtížně přijatelný. Je příliš blízko.
Na Slovensku přitvrzení rétoriky vůči médiím nebylo konečnou stanicí. Bylo začátkem cesty. Za slovními útoky přišly legislativní tlaky. Za dehonestací novinářů přišlo zpochybňování institucí. Za institucemi přišla zahraniční politika. Za zahraniční politikou přišla geopolitická reorientace.
Česká republika není Slovensko. Má jiné instituce, jinou historii občanské společnosti, jiný mediální ekosystém. Ale má-li nás slovenský příklad něčemu naučit, pak jedinému: procesy eroze demokratické kultury jsou pomalé, nenápadné a téměř nezastavitelné ve chvíli, kdy překročí určitý práh.
Cena arogance
Existuje argument, který zastánci Babišova nového stylu rádi používají: Novináři také nejsou andílci. Jejich otázky jsou někdy jednostranné. Proč by Babiš nemohl odpovídat stejnou mincí? Je to argument, který vypadá rozumně, ale je zároveň intelektuálně nepoctivý.
Demokratická politika stojí na asymetrii moci. Politik usiluje o moc nad ostatními, nebo ji vykonává. Novinář tuto moc nemá. Jeho úkolem je klást nepříjemné otázky jménem veřejnosti. Jsou-li tyto otázky vedeny ideologickým záměrem, je to problém, který je třeba řešit, kritikou, mediální gramotností, pluralitou nabídky.
Řešením však není, aby politik začal novináře ponižovat přímo před kamerami. To není obrana. To je útok na celý princip, na němž novinařina stojí.
A důsledky? Jsou viditelné. Když veřejnost vnímá každé médium jako zaujatou zbraň v politické válce, přestane věřit komukoli. To nevede k lepší informovanosti – vede to k dezorientaci, apatii a zranitelnosti vůči dezinformacím. Jinak řečeno: Babišova válka s médii neposiluje jeho voliče. Oslabuje celou společnost.
Konec české výjimečnosti?
Česká republika si dlouho libovala v určité politické výjimečnosti ve středoevropském prostoru. Bylo to zčásti zásluha institucí. Zčásti médií. Zčásti občanské společnosti. A zčásti, třeba to říct upřímně, i samotného Babiše, jehož pragmatismus bránil ideologickým excesům.
Pokud dnes Babiš tento pragmatismus opouští a nahrazuje ho ideologií nepřátelství vůči médiím a institucím, je to signál. Nikoli nutně nevratné katastrofy – ale vážného varování. Česká demokratická kultura není neprůstřelná. Je odolná, ale ne nezničitelná. A historii nebereme jako záruční list.
Otázka, kterou si musíme položit. Na konci každé analýzy tohoto druhu přichází pokušení uzavřít ji optimisticky. Říct, že česká společnost je zralá. Že voliči poznají rozdíl. Že instituce vydrží. Možná. Pravděpodobně. Doufejme. Ale optimismus bez ostražitosti je luxus, který si demokracie nemůže dovolit.
Skutečná otázka proto nezní: „Je Babiš druhý Fico?“ Skutečná otázka zní jinak: Jsme ochotni jako společnost sledovat tento vývoj s dostatečnou vážností – dřív, než bude pozdě ho pojmenovat? Slovensko nám na tuto otázku dalo odpověď. Bohužel.
Zdroje: https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/jsme-na-pripraveni-a-pomuzeme-babis-slibil-ficovi-pomoc-s-energiemi-i-obnovu_2601081649_dci , https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/babis-navstivi-slovensko-tamni-politici-si-slibuji-zlepseni-vztahu-369035 , https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-evropa-babis-miri-na-slovensko-fico-vyhlizi-obnoveni-spolecnych-jednani-obou-vlad-40556476 , https://www.reflex.cz/clanek/komentare/132538/babis-chce-normalizovat-spolupraci-s-v4-a-premierem-ficem-ktery-se-podbizi-rusku-a-cine.html , https://www.seznamzpravy.cz/clanek/volby-do-poslanecke-snemovny-sloucit-zreformovat-zrusit-jak-muze-vypadat-slovensky-scenar-v-cesku-287138
